Adriana

Sun 26 Feb

2012-02-26T18:52:00.001+01:00

Co se týká rekapitulace minulého týdne, nevím ani kde začít.
Poprvé zažívám na vlastní kůži jaké to je, mít rozplánovaný každý den následujícího týdne do poslední minuty. A i v tý poslední minutě stále mít patnáct věcí, které je potřeba udělat.
A taky poprvé zažívám jaké to je mít práci, která mě baví a do které se těším.

Již druhý týden vstávám každý všední den na šestou a chodím cvičit, nebo běhat a protože tuto středu začal velikonoční půst i já jsem vypustila ze svého jídelníčku maso a alkohol. Jak se cítím? No...furt stejně, jenom se mi chce o moc víc spát, tak piju tři kávy denně, čímž si účinky půstu asi trochu ruším. Ale to se poddá. V kombinaci s šíleným tempem jsem většinou už v devět večer částečně v bezvědomí.

Jedinou nevýhodou, kterou pociťuju, je obava, že nenajdu dost časoprostoru k cestování. Trochu jsem dostala chuť podívat se do Berlína, ale to je tak blízko, že se to snad ani za cestování počítat nedá, ne? A prozatím se mohu aspoň upínat k plánované cestě na Kypr.

Nicméně právě se se strašnejma výčitkama oddávám nedělně večerní prokrastinaci, cpu se oříškama, poslouchám Flo Rida a hodlám přečíst celej internet. Takže to se mnou ještě asi není tak zlý...nebo spíš dobrý.
A od zejtra už fakt s tou diplomkou začnu. V každé volné chvíli se budu snažit psát....znáte to.

Ještě musím napsat nejlepší zážitek z uplynulého týdne.
Připravili jsme takovej vzdělávácí workshop pro deváťáky na jedný pražský základce. Já vnímám deváťáky jako dospělý lidi a hrozně ráda s těmahle puberťákama pracuju. Líbí se mi, jak jsou takový permanentně přinasraný, jak se na každýho pořádnýho teenagera sluší a patří. A pak mě hrozně baví, když se zrovna neuhlídaj a na jejich tvářích se projeví nějaká nadšená emoce.
Měli jsme tam takovýho jednoho kluka, s černou patkou, uplejma džínama, celýho opiercingovanýho s hezkejma holkama po obou bocích. Celou dobu se hlídal, aby udržel neochvějně kamennou tvář a lehce fuckerskej postoj.
A pak jsem stála na zastávce a on tam přišel společně s asi mladší ségrou, nebo kámoškou a nadšeně jí vyprávěl, že "měli takovej workshop a bylo to fakt hustý, víš co, jako hra na reálnej život, prostě pecka".
Prostě pecka.

Střed světa

2012-02-25T20:33:00.001+01:00

Žižkovská věž údajně označuje střed světa.
Když jsem se zeptala mámy, jestli o tom něco ví, řekla mi, že je to blbost, protože střed světa je kousek od Chebu, v Libé na kopci nad coca-colovým rybníkem.
Tak já nevim.

Každopádně nechápu, proč se žižkovská věž pravidelně umísťuje v top10 nejošklivějších staveb světa. Podle mě je krásná. Vždycky mi připadala krásná. Jako z jinýho světa. V kontextu s místem, kde stojí, vytváří zlom mezi paralelními světy. Nebo tak něco.
Jednou jsem někde viděla odznáček s jejím obrázkem a s nápisem "nejraději močím s výhledem na žižkovskou věž", dodnes lituju, že jsem si ho nekoupila.

Dnes jsem poprvé (!ostuda!) byla nahoře. Okamžitě jsem ji povýšila na nejlepší místo v Praze. Protože je nad Prahou, čímž vlastně v Praze není, ale zároveň je.
Dobře se mi tam dejchá.

Istanbul

2012-02-24T21:24:00.000+01:00

Že je Istanbul mimořádné město, to jsem čekala. Ale člověk vždycky něco čeká a potom stejně kouká s otevřenou...ústy. Pokud pominu, že jsem z nějakého důvodu fakt nečekala, že má Istanbul 11 miliónů obyvatel (tak hovoří oficiální čísla), a to pokud je turistická sezóna, podařilo by se nám spočítat počet lidí, kteří žijí v suburbs, a právě by se hrál zápas mezi Galatasaray a Fenerbahce, údajně by se dalo počítat až s 15 milióny osob ve stejný čas na stejném místě, překvapilo mě následující:

1.) ZVUK

Až budete v Istanbulu, zastavte se na ulici a zavřete oči. Uslyšíte na vlastní uši fenomenální symfonii troubení aut, pořvávání prodejců, hudby, svolávání k modlitbám a cinkotu zvonků. Absolutní mumraj. Zvuk života.

2.) LIDÉ

Turci umí anglicky.

Rozuměli jste mi? Nevidím ty údivem spadlé čelisti.

Tak znovu: Turci mluví anglicky.

Ok, mě to teda překvapilo. Po zkušenostech ze Španělska a z Francie mi přijde skoro jako zázrak, že nejenom, že Turek se neurazí, když na něj promluvíte anglicky, on vám ještě i odpoví.

A jsou strašně moc milí. Všichni, které jsem potkala, se kterými jsem se bavila, byli k sežrání. Těžko dělat jakékoliv závěry po čtyřdenním výletě, ale ... já je vážně miluju.

3.)MUŽI

Ehm. Taxikář je krásnej, recepční je krásnej, prodavač je krásnej, obuvník je krásnej, pingl je krásnej, rybář je krásnej...chápete?

V kombinaci s předchozím bodem...do Istanbulu jeďte potěšit duši.

A nechte se pozvat na drink. A nechte se provést po novém městě, kde si budete připadat přinejmenším jak na Elyzejských polích. Sebelepší guide nenahradí živého průvodce. Krásného živého průvodce.

(Říkala jsem, že jsou galantní? Ne? Takže Turci jsou galantní. S "gentlemanem českým" naprosté nebe a dudy)

4.)ŽIVOT

Mraveniště.

Mě to uklidňuje. Zařadit se do davu, handrkovat se s prodavačem, strkat se v tramvaji a mít ten pocit (kterej má člověk například v šest večer na IPáků), že člověk je jen malinká součástka obrovského mechanismu, který může docela dobře fungovat i bez něj.

Modrá (zde zlatá) mešita. Je nelepší na světě, protože má šest minaretů.

Nejenom racek si klidně sám může ulovit rybu, má-li na ni chuť.

Tisíce minaretů na třech březích. Fascinující pohled ve dne i v noci.

Taková ta povinná fotka.

Svatá Sofie- 1500 let historie.

Přes Bospor vedou dva mosty. Potřeba by bylo toto množství zpětinásobit. Dvakrát denně zkolabuje doprava. Takovej místní folklór.

Tue 21 Feb a velká Modrá

2012-02-21T17:40:00.001+01:00

Mon 20 Feb

2012-02-20T21:15:00.002+01:00

Sema

2012-02-18T21:00:00.001+01:00

Včera jsem naživo viděla rituál tančících dervišů, členů súfistického řádu, kteří se skrze tanec uvádějí do transu. Ceremonie, o které kolují těžko uvěřitelné zvěsti, mě dostala do kolen.

Tančící muži připomínají nádherné vznášející se květy, a na energii, kterou v místnosti rozvíří, lze téměř sáhnout. Došla mi slova.

Plním si sny, jeden za druhým a za každý splněný další dva na seznam přibudou, je to dřina.

Thu 16 Feb

2012-02-16T22:03:00.001+01:00

Jsem v Istanbulu. Zapomněla jsem doma kabel k foťáku. V tom foťáku jsou i fotky z Valentýna, který jsem sem nestihla dát, tak jsem si řekla, že to udělám až v Istanbulu. Jenže nemám ten kabel. Eh.

Nabízí se řešení jít a koupit si novej kabel, jenomže v tu chvíli se ozve moje léta pěstovaná psychóza "a na co ti pak budou dva kabely?!".

Takže podtrženo, sečteno, fotky ještě pár dní patrně nebudou. A štve mě to. Hrozně ráda bych ukázala, jak je to tady skvělý.

To je jen tak na vysvětlenou. Teď jdu spát, ráno brzo vstávám a mám z toho hodinovýho časovýho posunu děsnej jet lag.

PS:

Sára (13 let): A cos ty dostala k Valentýnu?

Adriana (xx let): No...eh...víš...nějak nic moc.

Sára: Já jsem dostala kytku a srdce, ale z toho si nic nedělej, viš co, já jsem mladá.

Sun 12 Feb

2012-02-12T21:32:00.000+01:00

Má spřízněná hispanofilní duše opět odplachtila na západ.

TOPGASTRO. Koupila jsem si kilo čaje. To dělá ta zima.

Vždycky jsem si myslela, že já dostanu kytku až na hrob. A vida! Stačí neztrácet naději!

Otevřeli nám v Kobylách novou hospodu. Pěkně vymalovanou.

Cesta tam (do doby ledové)

A zase zpátky.

Sat 11 Feb

2012-02-11T20:51:00.002+01:00

Jídlo, jediné co má v únoru smysl.

Moc nepíšu. To je překvapení. Není čas! Kecám. Není o čem.
Jsem u rodičů na návštěvě, na otočku, zejtra zas frčím do Prahy a ve čtvrtek odplachtím do ciziny, do toho škola, slibně se rozjíždějící práce a dalších tisíc věcí, který bych měla dělat a nedělám je.

Ale o tom jsem psát vůbec nechtěla.
Chtěla jsem psát o tom, jak jsem samotářským životem rozmazlená. U rodičů, to je vždycky rachot. V devět večer už prosebně koukám na hodiny a modlím se, ať už jsou všichni spát. A ta chvíle je právě teď.
Ticho. Koukáme na sebe s kočkou, v hlavách se nám honí úplně to samý. UF. Kočka se rozvalila na křeslo u televize a já konečně zasedla k počítači. Udělám si čaj, obalím se do deky a doženu resty z týdne. Nic zajímavého.
A ještě jedná nezajímavá věc. Je tu fakt pekelná zima. Peklo zmrzlo.
Nikdy už nepoužiju slovo "zima" v souvislosti s Prahou. Ani když mi, jako minulý týden, zamrznou vchodový dveře do bytu zevnitř.

Tady:
Venku člověku do pěti minut zmrznou chlupy v nose.
Když o dvě patra níž otevře někdo okno, přeběhne mi mráz po zádech.
Auto nestartuje. Druhý auto taky nestartuje. Sousedů auto taky nestartuje. Žádný auto v ulici nestartuje.
Spím pod dvěma dekama v outfitu, za který by se ruský běžkař nestyděl.
Místní si dopnuli mikinu ke krku.

Pěknej zbytek vejkendu přeju, příští týden se ozvu hned několikrát, slibuju.

(Chtěla jsem udělat venku nějaký fotky zimní krajiny. Možná udělám nějaký fotky z okýnka od auta. Když půjde stáhnout.)

Nespavost neomlouvá

2012-02-01T05:17:00.002+01:00

Probudila jsem se v půl čtvrtý.

Bylo mi vedro, to se mi nestává nikdy mezi říjnem a květnem, ale bála jsem se na noc vypnout topení, když se na nás ze všech stran valí, že kdo se neopatrně podívá z okna, zmrzne, jaká bude strašlivá, strašlivě neobvyklá zima. Pamatuju si, jak jsem předloni jela vlakem ze Sin City do Prahy dne 28.ledna a venku bylo -28 stupňů. Ale evidentně si to pamatuju jediná.

Taky jsem se možná probudila, protože jsem šla spát neodlíčená. To je normální psychóza, v tom nic nehledejte. Řekla jsem si večer, že budu rebel, že se mi už nechce odličovat, tak že to zaspím. A v půl čtvrtý jsem se probudila s naprosto zřetelným pocitem, že na mém obličeji probíhá zkáza a že pokud se okamžitě neodlíčím, ráno se nepoznám. Za to můžou všechny ty módní časopisy. Díky Elle, to si můžeš připíchnout na nástěnku.

Možná jsem se probudila, protože jsem před spaním pila pivo a jedla brambůrky. A teď se k tomu ještě veřejně přiznávám. Naštěstí moje tělo mi tyhle prohřešky neodpouští a i když se snažím ze všech sil přesvědčit sama sebe, že jednou za čas se nic nestane, stejně se mi udělá blbě. Takže jsem na omluvu svému zažívání musela jít uvařit Pu-erh a oloupat si jablko.

Ještě bych taky mohla mít blbý sny, protože jsem rozečetla novou knihu. Kvůli minulé detektivce jsem se několikrát probudila zpocená s brekem na krajíčku. V tomhle díle pro změnu hladové, malé děti jedí hlínu, aby nechcíply, býkům se drtí varlata kladivem, a Fidel Castro staví svou revoluci na lži. Je to o nervy.

Včera na mě nejprve křičel pán ráno v sámošce, že jsem kráva. No né že by křičel úplně neoprávněně, ale zaprvý, pokud někdy měl nějaký slušný vychování, zrovna na něj musel zapomenout, a za druhý: "pojď to říct mýmu starýmu, tupče". Patrně nešlo tak úplně o těch deset vteřin, kdy jsem ho zdržela, jako spíš o možnost zařvat si na cizí slečnu. Týhle možnosti o pár hodin později chtěla využít i nějaká dáma v metru, ale měla smůlu, že už byla ten den druhá a z mého pohledu nejspíš vytušila, že ještě slovo a "splašej se mi kladiva". Zdánlivě nevinné scénky si ve snu přehrávám znovu padesátkrát s důrazem na "být asertivní".

Ale upřímně si myslím, že jsem se pořádně nevyspala, protože jsem celou noc myslela na slova své kolegyně. Tahle paní by chtěla udělat sbírku pro dítě bojující s následky dětské obrny, chtěla by udělat sbírku pro členy jeho rozvětvené rodiny, kteří se o svého bratra starají skvěle, s obrovskou láskou a doma. Chtěla by sehnat peníze na léky pro tohohle kluka, které stojí tisíce měsíčně, na vozík, bez kterého on může jenom celý život ležet v posteli. Jo, tohle jsem neřekla. Ten kluk je Rom.

A umíte si představit v dnešní době uspořádat sbírku pro romské dítě? Co by se vybralo? Znáte ten "skvělej" vtip, jak se vybrali dvoje zápalky a kanystr benzínu?

Svět je tak děsně nefér, že z toho pak nespím.

Příště se radši odlíčím, třeba mi to pomůže.

Sun 29 Jan

2012-01-31T12:38:00.002+01:00

Rekapitulace minulého týdne s jemným zpožděním. V neděli jsem se učila a pondělí stálo za nic, tak moc za nic, že to ani nemá cenu rozebírat. Prostě pondělí.
Dnes v úterý z toho mám kocovinu a ráno na mě křičel nějaký pán v obchodě, že jsem kráva, když platím kartou snídani. Takže ani s tím úterým to nevypadá...
Aspoň, že venku je krásných, slunných minus deset.

Bratr dává jasně najevo, co si myslí o pondělcích.

Pravá vietnamská Pho a BunCa, polívky, které zahřejí i na duši.

Učení. Neverending story.

Tíha i lehkost, název drobné výstavy fotografií v Instituto Cervantes, kterou rozhodně stojí za to vidět. Latinoamerická tématika.

Jířa měla narozeniny. Málem nám zbořila Prahu.

Manikúra. Jak dát průchod kreativitě a lidové tvořivosti.

Sat 28 Jan

2012-01-28T09:52:00.000+01:00

Učení prokládám občasným během nebo procházkama, dokonce se učím tak moc, že se ani nenamaluju, když jdu ven. A pak se divím, jak jsem hnusná, když vidím svoje fotky. A to mě z tý zkoušky v pondělí stejně vyhoděj.
Prima víkend to je, ne že ne.

Jo, víte, že kdo vidí racky bruslit, bude celej rok zdravej a šťastnej? =)

Sevilla

2012-01-26T21:30:00.001+01:00

Sevilla leží na cestě mezi Cádizem a Madridem. Tak jsem se tam byla taky podívat.
Vlastně jsem se tam chtěla podívat už dávno, ale Sevilla vždycky přišla zkrátka, neleží u moře, je veliká a jako exemplář velkýho města, který neleží u moře, mi stačí Madrid.

Sevilla má spoustu nej...například největší katedrálu ve Španělsku...asi jako osm dalších měst na Pyrenejském poloostrově.
Ve Španělsku je všude všechno největší a nejslavnější. Španěl by za to ruku do ohně dal, možná i dres oblíbeného fotbalového klubu.

Ale sevillská katedrála je vážně pořádnej macek. Na spodní fotce je náměstí, na kterém vyrostlo toto pěkné stínítko. Nahoře na stínítku je bar. Tam jsem taky nebyla. Nějak jsem neměla už sílu (ani pořádně fotit).

Jedno nej u mě Sevilla přeci jen získala. Nejblbější hotel ever. Recepční ve tříhvězdičkovém hotelu požadoval 150 EUR za pokoj bez oken v přízemí. Gracias, ty ses asi zbláznil, chlape.

Tue 24 Jan

2012-01-24T23:29:00.001+01:00

Všechny moje myšlenky se točí kolem postele, ale nehledejte v tom žádný prasárničky. Jenom mě leden hrozně unavuje. To počasí, ta škola, znáte to...navíc by jeden měl bejt tak nějak namotivovanej, když je to první měsíc v novém roce. To mě taky unavuje.

Každej den odpoledne, nebo v podvečer, když si to můžu zrovna dovolit, usnu. Takovej malej power-nap, česky řečenej šlofík, dvacet minut do každého oka...se mi pokaždé protáhne aspoň na dvě hodiny. Nebo taky usnu po obědě a probudím se v pět večer. Potom nadávám a pracuju, nebo se učím dlouho do noci, ráno se mi nechce vstávat, jsem unavená a odpoledne si zase musím dáchnout, a tak furt dokola.
Asi jsem chytla potřebu siesty, kterou si ale jaksi v Česku nemám čím omlouvat. Lékaři se sice shodují na tom, že krátký spánek po obědě snižuje riziko infarktu a obecně je tělu prospěšný, ale také se shodují na tom, že takový spánek by měl mít asi půl hodiny a rozhodně by neměl trvat více než 90 minut, jinak si člověk naruší biorytmus.

Zhola nemožné. Pokaždé se v pět odpoledne drápu z postele jak z hrobu a kofein bych si nejraději zaváděla nitrožilně.

Je mi to k vzteku, protože bych hrozně chtěla chodit spát brzo a ráno brzo vstávat. Mám totiž z celého dne nejraději ráno (asi že ho moc neznám), když je ještě tma, nikde nikdo a můžu se s hrnkem kafe procházet po bytě a z okna pozorovat svítání, nebo obout kecky a vyběhnout do lesa/parku. Napadaj mě nejlepší nápady, do všeho mám ještě sílu a chuť, která se potom hodinu po hodině vytrácí.
Až budu velká, budu vstávat každej den před šestou (ráno!!!) skvěle vyspalá a s chutí do života. Fakt.

Obrázky sprostě nakradené různě po internetech. (já se kaju, ale psát si zdroj je holt moc práce)

Sun 22 Jan

2012-01-22T22:20:00.002+01:00

Pendolino, které mi tentokrát neujelo.

Kočka, která je kráva, protože se vůbec nechce fotit a kvůli tomu mě podrápe.

Vánoční sušenky z Londýna a anglické Elle z Madridu, globalizace na jednom stolku.

Teodor na návštěvě, kde si nejprve nechal napustit vanu, ve které ležel a jedl brambůrky máčené do koupelové pěny, si následně vlezl do županu, do postele a pustil si pohádku. Jo, hoch, ten si umí užívat života.

Po ránu to mám ráda poanglicku.

Západ slunce nad Ruzyní. (Brzo budem říkat "západ slunce nad Havlem")

Cádiz. vol 2 (v noci)

2012-01-20T19:09:00.000+01:00

Jednu velikou chybu Cádiz má, totiž tu, že v něm nežiju.

Cádiz

2012-01-16T10:51:00.000+01:00

Wed 11 Jan

2012-01-11T13:45:00.000+01:00

"Prosincová tma vychází z hrobu, bezedného snad jako nebe nad námi."

"Pro mě je samota tím, čím pro jiné je požehnání v kostele. Je mi světlem milosti. Kdykoliv přijdu domů, zavírám za sebou dveře s vědomím, že vůči sobě konám skutek milosrdenství."

"Systematicky jsem se cvičila v tom jediném na tomhle světě, co stojí za to se učit: v odříkání. Přestala jsem doufat v cokoliv."

"Tyhle myšlenky mě nenapadají poprvé, ani naposled. Čím to je, proč sami chceme upadat do deprese?"

"Fňukání. Nářek. Nechci ho slyšet, je to virus, smrtelná nemoc, infekční a epidemická. Nehodlám se zatěžovat takovými orgiemi malicherných citů. "

Když čtu některé knihy, mám pocit, že určité pasáže jsem psala já. Případně, že je někdo psal pro mě, o mně. Často si z dobrých knih dělám výpisky, nebo si v nich zatrhávám a potom se k nim mnohokrát vracím a sleduju rozdílnost postojů, které k nim postupem času zaujímám.

Čtení knih se mnohem lépe shoduje s mým postojem k životu. Je pracné, vyžaduje čas a velkou míru představivosti, zážitek, který si z nich ale člověk odnese, může být na celý život.
Tímpádem v dnešní době čtení není pro každého. Pro mě je to možnost, jak dělat věci jinak.
A možnost dělat věci jinak vnímám jako záchrannou brzdu v týhle společnosti.

Výpisky jsou z knihy Cit slečny Smilly pro sníh. Se slečnou Smillou jsem strávila letošní Svátky, a upřímně řečeno, lepší společnost jsem si ani vybrat nemohla.

Sun 8 Jan

2012-01-08T20:30:00.000+01:00

Letos mám nejhezčí čínskej kalendář, ze všech čínskejch kalendářů, který jsem si kdy vyjedla.

Sat 7 Jan

2012-01-07T17:59:00.002+01:00

Z Vánoční besídky

fotky: Šárka Klímová

Mám otázečku

2012-01-05T23:57:00.000+01:00

Pozoruju to kolem sebe.

Máme rovnoprávnost. Tedy chtěli bychom mít rovnoprávnost. ChtělY bychom mít rovnoprávnost. Znáte to, emancipace.

Ale feministky, to zas né, ty už jsou moc ujetý. Nenávidí muže. Jsou zakomplexovaný. Lesby.

Jsme přeci stejně dobré, jako jsou muži. Můžeme úplně klidně řídit svět. Nosit saka. Koukat na porno.

Přeháním.

Brát za stejnou práci stejné peníze, jako berou muži. Jsme stejně chytré, schopné, samostatné. Všem kolem to dokážeme.

A potom, když se konečně urveme a sejdeme se někde všechny spolu, většinu času se bavíme...o mužích.

Může mi to někdo vysvětlit?

Nový rok

2012-01-02T00:22:00.000+01:00

Silvestrovská pohodička v Bad Elsteru měla všechno, co taková silvestrovská pohodička má mít. Od drobného sněžení, přes kávičku ve vetešnictví, návštěvu kostela, svařák, procházku po kolonádě až po vánoční písně Karla Gotta a starostův novoroční projev na náměstí. Klišé? Ale jděte...

Moje novoroční předsevzetí je už takovým evergreenem, dalo by se říci téměř mantrou opakovanou s železnou pravidelností každý den před usnutím: "Již nikdy více línou sviní", tudíž jsem si jej ani na Nový rok nemohla odpustit. Letos by se mi jeho důsledné dodržování obzvlášť hodilo.

Ale víte co...hlavně ať je ten novej především šťastnej.

2011

2011-12-29T21:51:00.003+01:00

Přesně na tohle jsem se těšila, když jsem si na začátku ledna vytvořila složku "2011".

A to jsem neměla tušení, co mě všechno čeká. Jedinou vadu tenhle rok měl...že utekl moc rychle.

Co bude dál? Složka "2012" přece.

Leden jsem provzdychala nad krásami Segovie, ve zbytku času jsem se intenzivně věnovala opakování věty "promiňte, já nerozumím, nemluvíte náhodou anglicky?"

V únoru jsem se opalovala v Toledu a věřila jsem, že přišlo jaro. Následující dva měsíce sněžilo.

V březnu jsem nevěřila, že tak skvělý město jako je Lisabon, fakt leží v Evropě.

Stále Lisabon. Láska na první pohled není nesmysl.

V dubnu jsem v Bilbau pochopila, že Baskicko není Španělsko.

Stále duben, druhý konec země, mys Trafalgar a Afrika nadohled.

Rušný květen v Praze. Zkoušky, spousta zkoušek.

V madridských ulicích v červnu zuří revoluce. Jsem se na to byla podívat a byl to docela dobrej mejdan.

Červenec na cestě. Severní Španělsko. Ke štěstí stačí dobrý boty, pivo a brufen, nesmírně osvobozující zjištění.

Srpen na mysu Finisterra. No comment.

Září doma v Sudetech. Všude dobře...tak co doma? Makat!

Říjnová Barcelona, miluju města u moře, obzvlášť pokud tam žádná města nejsou.

V listopadu jsem byla v Praze i v Madridu...ale většinu času hlavně ve vlaku z a do Aše.

Prosinec nebyl nepodobný peklu. Pokud v pekle sněží. Ale rovnováha vesmíru musí být zachována (pokud na tuty kecy neveříte, sorry).

Sat 24 Dec

2011-12-25T19:13:00.000+01:00

Místenku jsem si koupila týden předem, pro sichr, ať sedostanu na Štědrý den určitě domů.

Na nádraží jsem přišla včas, našla jsem svůj vlak,uložila kufr, pověsila kabát, otevřela počítač a posadila se.

„Slečno, sedíte mi na místě, já sem mám místenku.“

Vážně? Čtvrtý vůz, jednapadesáté sedadlo, jak říkala paníza přepážkou. Všechno souhlasí, jen moje jízdenka ne. Šestý vůz.

„Sedíte vešpatném voze“

Nevadí. V šestém voze jsem znovu uložila kufr,pověsila kabát, otevřela počítač a posadila se.

„Slečno, sedíte mi na místě, já sem mám místenku.“

To už se mi zdá ne? Šestý vůz, jednapadesáté místo,všechno souhlasí, podívejte.

„Slečno, sedíte ve špatném vlaku.“

Nechápu, jak se mi to stalo, ale že by mě to překvapilo,to ani ne.

Slyším, jak se vlaku zabouchly dveře. Zrovna včera jsmese bavili, že jsem nikdy nebyla v Ostravě, tak teď se tam podívám.

Stihla jsem vystoupit, na nástupišti jsem zjistila, žemůj "správný" vlak právě odjel.

Zůstala jsem stát jako socha ženy v běhu. Běhemvteřiny ve mně proběhlo padesát různých emocí, většina souvisela s pocitemopovržení sama sebou. Konstatuji, že tahle nekonečná vteřina dokonale vystihujeudálosti letošního prosince.

Stojím tam, plné ruce narychlo pobraných věcí, přemýšlím,co jsem nechala ve vlaku. Dochází mi, že se patrně domů už dnes nedostanu.A že jsem právě vyhodila šest stovekz okna. Ze všeho nejvíc mám chuť lehnout si na perón a prostě tam tenslavnej Štědrej den proležet. Alois Nebel hadr.

Okamžik, který jako by trval půl roku, se naštěstíustálil na potřebě vysmát se sama sobě do ksichtu. Koupím si kýbl kafe aodcházím na informace vyjednávat o možnosti přecejen se do Sin City dnesdostat.

Sem přece velká.

Teď už sedím v jiném spoji v kupé společněs dvěma důchodci, z kterých táhne chlast a s jedním postiženým,který na mě celou dobu zírá s otevřenými ústy. Za oknem skrz které fouká, se míhá šedivá,rozpačitá krajina. Večeři stihnu.

Takže happyend se koná, takovej … přesně v mýmstylu.

(Nakonec jsem na Hlaváku alespoň nakoupila dárky, na jejichž nákup v pokojném čase nákupním předvánočním jsem neměla sílu)

Fotoalbum

2011-12-16T20:22:00.000+01:00

Začíná zkouškové období, to znamená, že najednou mám čas na všechno, co jsem celý rok odkládala.

Například dnes jsem konečně nahrála fotky ze Svatojakubské cesty.

Založila jsem si účet na Flickeru a celé album můžete nalézt ZDE

Nějaké fotky jsem nahrála i na svůj facebookový profil, aktivovala jsem si totiž timeline a jsem jím úplně nadšená. Najdete mě tam překvapivě pod mým jménem. Adriana Černá.

Také si občas ráda utweetnu. Tak follow me, chcete-li. @AdrianaCerna

Tak už i já...

2011-12-14T08:49:00.001+01:00

Patrně by se ode mě očekával nějaký článek o Vánocích. Vyjádřenívlastního postoje a názoru ideálně na jedné či druhé straně extrémního pohleduna svátky klidu a míru.

Nic nebude.

Letos pro mě Vánoce nejsou.

Vlastně jsem je zaznamenala jenom díky tematickým článkůmrůzné kvality na blogískách různé kvality, které většinou skrze svouslabomyslnost urážejí můj jemnocit a inteligenci. Pojďte mi všechny vyprávět,jaké byly Vánoce nádherné, když jste byly malé (jo, tendence pateticky vzpomínatna staré časy mají povětšinou dívky, které si právě s dalšími desítkami tisíclidí pořádně zašopovaly a vlastně se jim to vůbec nelíbilo), jak jste věřily v Ježíška, jedly cukroví bezpomyšlení na jeho energetické hodnoty a doma to vonělo purpurou na plotně,fratiškama nebo osvěžovačem vzduchu „vánoční sen“.

Přesně na to čekám.

To jejasný, že Vánoce se slaví především kvůli dětem, které se měsíc dopředu třesouna rozbalování sto a jednoho dalmatina pod plastovou jedlí a my, dospělí, sepřece tak rádi dojímáme nad „jiskřičkami v jejich očích“ a to je ve skutečnosti ten důvod,proč to každej rok i přes veškeré remcání děláme znova. Fakt.

Dalším zjevným indikátorem blížících se Svátků klidu amíru je časté přerušení provozu metra v naší milé, blikající a posranéStověžaté. Zas „ňákej kretén“ ukončil svou nákupní horečku skokem do kolejiště.Mrazí mě z toho. Naposledy když se metrem nechala rozmělnit nějaká ženapřímo v „mé“ stanici, seděla nejprve na kraji nástupiště a křičela, že skočí.Lidé stojící kolem v klidu dělali, že ji neslyší a projížděli si v hlavěseznam příbuzných, kterým musí napsat vtipnou vánoční smsku. Takhle vypadá mojezhmotněná nejhorší noční můra. Příště to klidně můžu bejt já, kdo tam budesedět. Ale koho tohle zajímá?!

Vznik moderních tradic je tématem, které by stačilo navydání studie velkoryse dotované z evropských peněz. Muži, otcové od rodin,frustrovaní pocitem selhání, že ani letos nemají dost peněz, aby byli schopnivšem koupit hodinky s vodotryskem a milence navíc kožich z norka k tomu.Ženy leštící po šichtě rodinný křišťál jednou rukou, pečící cukroví rukou druhou a jednounohou v blázinci popíjející rum rovnou z láhve. Děti vyťukávající doiPhonu své wishlisty. Stejný klišé jako lití olova nebo vánoční trhy (i kdyžtam maj docela dobrej svařák). Nevybereš si.

Ježíšek na maximum. Klid a mír na minimum.

Nene, přátelé, tohle není pro mě. Ani pokud to se mnoumyslíte dobře. Pokud pod stromkem letos najdete nasráno, můžete se vsadit, žejsem to byla já.

Vida a máme tu vánoční článek! Takže štastné a veselé. Ajak je budu trávit já?

Co je vám do toho…

Thu 8 Nov

2011-12-08T18:59:00.001+01:00

Nedávno jsem sháněla příčetné svatební blahopřání a málem jsem u toho přišla o svou příčetnost.
S vánočními přáníčky jsem to zabalila rovnou.
Udělala jsem vlastní, nakolik jsou lepší, než ty z obchodu, nevím, ale dobrý na nich je, že nejsou z obchodu, jsou tedy vlastní. Smyčka. Konec.

Kuks

2011-12-06T15:35:00.001+01:00

ctnosti a neřesti

2011-12-05T19:04:00.001+01:00

Pokud čekáte sebezpytný článek, zklamu vás.
Pojmenování všech mých neřestí by tenhle blog rozhodně neunesl.

Skutečnost je prostší, včera jsem si projížděla fotky, které jsem nadělala během letošního roku a ve složce květen jsem objevila obrázky z výletu na zámek (žádnej zámek, lázně to byly) Kuks.
Nechápu, jak jsem na ně mohla zapomenout, protože podívat se na Kuks bylo moje přání pěkně dlouhou dobu.
Nezajímal mě ani tak samotný zámek, šlo mi především o sochy Ctností a neřestí, jejichž autorem je Matyáš Bernard Braun, rakouský barokní sochař působící na přelomu 17. a 18. století v Českých zemích.

Ne, nejsem zas takovej intelektuál, jak to možná může působit. Jenom jsem si z gymplu pamatovala obrázky těch soch a náš tehdejší profesor o nich moc pěkně mluvil. Vás by nezajímalo, jak asi tenkrát zpodobnili třeba takové smilstvo do kamene?

Očekávání splněna vrchovatě, kulisu tvořilo patřičně dramatické počasí, rozpadající se areál Kuksu, výhled do údolí, kostel a hrobky a především sál, v němž byly umístěny originály soch, které mají zpodobňovat ctnosti a neřesti.
Není to klišé, když řeknu, že ty kameny vypadali živěji než mnozí z nás.
Ráda bych s nimi strávila v klidu nějaký delší čas. Vůbec celý komplex Kuks by si zasloužil alespoň půl den, abych stihla nasát ponurý genius loci.
Smazala jsem tedy všechny popisky k sochám ze svých fotek, abych měla výmluvu, že tam musím jet znova.
Tentokrát sama. A tepleji oblečená.

intermezzo

2011-12-04T21:12:00.001+01:00

Vrací se mi pocit vyčerpání. Tohle vyčerpání není následkemstresu, je to jeho příčinou. Průvodním jevem je prázdno, ale ne klid. Rutina,čmouhy místo obličejů, zbytečně moc slov. Dlouhá cesta bez přestávky naprotažení nohou. Všude špína. Hloupost. Únava. Omlouvám se, že nemůžu. Pravdaje, že nemám sílu. Někdy se jenom soustředím, abych se netřásla.

Prosinec se cítí přesně jako já. Dějí se mu věci, které sek němu nehodí. Vánoce jsou jen pocity trapnosti a vlastního selhání. Hádkyo formičky na cukroví, které nikdo péct nechce. Prázdná peněženka. Hnusný,tlustý chlápci v červenejch kabátech lezoucí lidem do oken, do komínů, dosnů.

Když se probudím z noční můry, cítím děs ještě mnohohodin, ale když mě ze snu probudí vlastní smích, nikdy se nepamatuju, čemu jsemse smála. Někdo musí žít dva životy, Adriana nezvládne ani tolik, aby naplnilapolovinu toho svýho.

Mluvíme oumírajících a o útěku v hospodě nad pivem, kde jsou všichni TAK veselý.

Samota je krab a ne a ne se ji zbavit, chová se, svině,nepředvídatelně a v rumu už se dávno naučila plavat.

Wed 30 Nov

2011-11-30T08:09:00.001+01:00

Tue 29 Nov

2011-11-29T10:43:00.001+01:00

Sun 27 Nov

2011-11-27T17:58:00.001+01:00

S nelibostí jsem dorazila zpět do Prahy a radši jsem se hned šla proběhnout po Stromovce. Potom jsem večer z okna pozorovala oblohu, na níž se děly věci vymykající se stupnici, kterou mám pro označení působivosti západu slunce.

Thu 24 Nov

2011-11-24T21:37:00.001+01:00

Nestíhám, nestačím. Tak aspoň jedna z Barcelony. Park Güell a já. Padesátkrát a stále poprvé.

Wed 23 Nov

2011-11-23T16:48:00.001+01:00

Tue 22 Nov

2011-11-22T22:31:00.001+01:00

V Krkonoších jsem byla sto a jedenkrát a ještě mnohemvícekrát se tam vrátím. Milé malinké velehory. Nejraději na nich mám tu ponurouatmosféru v údolích v obdobích, kdy je tam klid. Brzy na jaře, kdyžroztaje sníh a pozdě na podzim, kdy skrz mlhu nejsou vidět vrcholky okolníchkopců. Opuštěné horské chalupy a zavřené penziony, parkoviště zejícíprázdnotou, vleky na odpočinku, ticho.

Prachy se zas točej jinde, společně s nimi odjelo vše,co tam nepatří, všechna ta audi a wellnesy, všichni, kteří křičí. A zbydou jenti, kteří naslouchají. Disneyland okolo ski resortů v souvislostis Krkonošemi připadá mi asi tak patřičný jako dovolená v Černobylu.Krakonoš sedí doma a zoufale do sebe klopí jedno pivo za druhým, sojka bonzačkamá zalepenej zobák, aby nevyprávěla, co se děje venku.

Naštěstí každá sezóna jednou končí a do údolí se vrátí mír, jási můžu sbalit batoh a pohorky a vyrazit potichu, opatrně hledat poeziiv kraji na pár měsíců zapomenutém, rozprávět s lesy, kopci a skalami.

Mon 21 Nov

2011-11-21T00:46:00.001+01:00

Podobně povznášející pocity, jaké zažívám, když sedím nabřehu moře a vnímám jeho nezměrnou velikost v kontrastu s vlastní malostía bezvýznamností, pociťuji na horách. Někdy se mi stává, že když je mi úzko,špatně, vyhledávám vyvýšená místa. Chodím se procházet do kopců, snažím senajít místo s nejlepším výhledem, lezu na rozhledny, vyhlídky a nechávámsvou duši létat, prosím o sílu a o úlevu a cítím se být blíž.

Když se nade mnou tyčí horské štíty, vidím, jak jsem malá aspolu se mnou i moje trápení, problémy, ale i radosti a emoce.

Jsem nic, uvnitřmne se rozlévá milosrdné nic.

Thu 17 Nov

2011-11-17T20:57:00.001+01:00

Uběhla jsem svůj první půlmaraton.

Za čas, kdy lepší běžci uběhnou maraton.

Ale i tak jsem na sebe pyšná, protože v červnu jsem horko těžko dvacet kilometrů ušla.

Navíc jsem vybíhala o půlnoci, jediná žena mezi muži vytrvalci.

Připadá mi hrozně legrační, sledovat měřítka ostatních. Někdo mi řekne, jak to proboha dělám, že uběhnu tolik. Pro jiného je 21 kilometrů drobný výklus, každodenní tréninková dávka.

A musím říct, že jenom se dostat do společnosti borců, kteří si přijeli zaběhnout 120 km, vnímám jako velikej zážitek.

Zítra jedu do Krkonoš, mám v plánu vylézt na Sněžku a zaběhat si po hřebenech, ale taky hodně fotit. Tudíž o víkendu zde žádný nový post nečekejte, ale během následujícího týdne to tady zahltím.

Krásný víkend všem!

Wed 16 Nov

2011-11-17T10:52:00.001+01:00

Tue 15 Nov

2011-11-15T23:50:00.001+01:00

Labyrint

2011-11-15T00:50:00.001+01:00

Žádnej měsíc, žádný hvězdy, jenom šero. Neprostupná kalnáclona rozpíjí bílá světla lamp, vidím pět kroků před sebe a pět kroků za sebe,nic víc. Vím, že tam někde jsou lidé, možná docela blízko mne, ale nikoho anineslyším, zdá se, že mlha tlumí i lidské hlasy.

„To je teda krása takový počasí“, říkám dost nahlas. Mojeslova zazněla bezvýznamně, jako když hodíš malinkej kámen do vody, dvě vlnky ajakoby se nic nestalo, jako bych nikdy nic neřekla.

Zvednu kufr a levou nohou vykročím. Kufr, vlastně spíškufřík je dnes neobvykle těžkej, to v něm táhnu tentokrát patrně celý svůjnepatrný život. Živůtek. Usměju se, ale je to spíš lítost.

Uprostřed velkoměsta mlha způsobila, že jsem úplně sama.

Trosečnice na pustém ostrůvku pět krát pět kroků vydlážděném kočičíma hlavamaslyší jenom překotný tlukot vlastního srdce svíraného strachem.

Cítím se divně, že tu na mě nikdo nečeká. Možná za rohem?Odbočím a další ulice vypadá k nerozeznání od předchozí. Na konecnedohlédnu, ale tuším prázdno. Vnímám prázdno. Chlad. Ruka, kterou nesuzavazadlo, je úplně bílá a zkřehlá. Rukavice nemám, sáhnu do kabátu av kapsách nic, ani lístek s adresou, ani telefonní číslo, anipotuchy, kde jsem a kam jdu. Doufám, že se z mlhy brzy vynoří někdo, kohobych se mohla zeptat:

„Prosím vás, nevíte, kde jsem?“

Po hladkých dlažebních kostkách se mi jde špatně,ztratila jsem směr a každou chvilku se otočím za zvukem, který se mi zdá, žezaslechnu, ale čím dál víc věřím, že jde jen o výplody mé imaginace, ochybějící tóny v podivné symfonii tlukotu srdce, rytmu dechu a klapánípodpatků.

Proboha ten kufr je dnes k neunesení, musím sezastavit a odpočinout si. Sednu si na něj a hned se do mě dává zima. Sevře měmráz, chtěla bych něco říct, ale není proč, chtěla bych poprosit o pomoc, alenení koho. Proud myšlenek se bouří a já své představy přestávám ovládat, zmocníse mě panika, popadnu kufr a běžím dál. Za další roh, přes silnici, přeskoleje, nevím, kam běžím, nevidím, kam vede cesta.

Už nemůžu! Možná se tu motám hodiny. Možná roky. Nevzpomínámsi na číslo zámku, když se chci podívat, co mám v kufru. Vůbec sinevybavuju, jestli je tohle vlastně můj kufr. Proč ho táhnu s sebou?

Derou se mi slzy do očí. Tohle je labyrint a já jsemAriadna bez nitě. Adriana bez nitě.

Mon 14 Nov

2011-11-14T16:20:00.001+01:00

Venku úplnej Nebel. Nebel je mlha, jestli to nevíte. A Alois je nádražák. Já jdu taky na nádraží v mlze. Každej den. Pět hodin ve vlaku v pátek, v neděli, v pondělí, ve čtvrtek, v pátek a v neděli.
A příští týden to nebude o moc jiné. Myslím, že kdyby České Dráhy vydaly seznam svých nejvěrnějších zákazníků, tutově bych byla mezi TOP10.
K hnusnýmu počasí vlaky patří.

A na fotku mi s laskavým svolením zapózovala kočka, která má každou nohu jinou. To ještě nebyla taková mlha. Teď už bych kočku ani neviděla. Navíc v takový mlze by ani kočku ven nevyhnal.

Klíčová slova: Mlha, vlak, kočka.

Sun 13 Nov

2011-11-13T12:22:00.001+01:00

Běhání není příčinou žádných změn v mém životě, nýbrž jejich důsledkem. Jsem ráda, že se tahle pro mnohé nepochopitelná záliba stala součástí mých běžných dnů.
Je to chvilka, kdy si myšlenky můžou plout zcela svobodně, kam se jim zachce a já se soustředím jen na svůj dech a na každý další krok. Způsob meditace. Možnost být venku na vzduchu, v přírodě.
Většinou je to nejhezčí část každého dne. Pocity, které zažívám v neděli v osm ráno, kdy nikde není ani noha, z lesa se odpařuje voda a všude je absolutní mír, který člověk jindy těžko zažije.
Možná vás to bude prudit, ale o běhání si tady ještě trochu počtete.

Sat 12 Nov

2011-11-13T10:59:00.001+01:00

Měli jsme výbornou svatomartinskou husu. Teodor to ale nějak neumí ocenit. Třeba do toho doroste.

Fri 11 Nov

2011-11-11T18:25:00.001+01:00

Tak "hurá" pět hodin západně, do země nikoho, kde hluboko pod sněhem leží skryté město hříchu, Sin City...

Thu 10 Nov

2011-11-10T23:33:00.001+01:00

Nakonec jsme přeci vyšli do ulic. A shodli jsme se, že bychom chtěli, aby naši známí z ciziny poznali Prahu přesně takhle. Jako klidný, magický místo.
Šli jsme už za tmy přes Židovský město, po nábřeží a přes most na Malou stranu, na Hrad a ke Strahovskému klášteru. Obzvlášť liduprázdné nádvoří u katedrály na mě dnes hodně zapůsobilo.
A na Strahově jsme si dali pivo (výborný pivo!) z místního klášterního pivovaru a něco malého k snědku.
Přijeďte někdo na návštěvu, ať můžu jít znovu!

Půlnoc v Paříži

2011-11-10T12:04:00.000+01:00

Ok, udělala jsem to. Pustila jsem si romantickou komedii.
Ale kupodivu jsem u ní ani neměla pocit, že mi bolestivě klesá IQ.
Inteligentní oddychovka s kouzelnou atmosférou Paříže 20. let 20.století. Povedenej Woody Allen. Ačkoliv přiznávám, že můj výsledný dojem z filmu značně vzrostl díky Adrienu Brodymu aka Salvátoru Dalímu a jeho úvahám o nosorožcích.

Wed 9 Nov

2011-11-09T19:12:00.000+01:00

Celý dosavadní život mám víc štěstí, než rozumu. O dost víc.

Ale co mě dělá opravdu dítkem štěstěny, je neuvěřitelná klika potkávat samý skvělý, inspirativní lidi. Nestáváme se blízkými přáteli, nezůstáváme ani v neustálém kontaktu, ale víme o sobě. Je to fajn pocit, že síť mých kontaktů se neustále rozšiřuje napříč různými společenskými vrstvami, různými věkovými skupinami, mezi lidmi s naprosto odlišnými zájmy a funkcemi.

Vlastně pokaždé, když si něco řeším, přijde někdo a pomůže mi najít odpověď. Stačí pomyslet a přicházejí za mnou cizí, nebo i známí lidé, kteří mi něco důležitého vnesou do života, něco mě naučí nebo mě něčím obohatí. O tom, že to není náhoda, netřeba polemizovat.

Nicméně dnes je předvečer mých 22. narozenin a já si do dalšího roku přeji "jenom", aby všichni, které znám, byli šťastní a ti, které ještě neznám, abych brzy poznala.

Jak svoje narozeniny oslavím? To je jednoduchý. Dalším úplně obyčejným dnem. Půjdu běhat, zavolám rodičům, uvařím si oběd, budu se učit, číst si, přemýšlet na tím, jak moc jsem šťastná, že můj každý "obyčejný" den je taková malá oslava, kdy dělám věci, které mě baví, s lidmi, kteří mě inspirují.

Doufám, že tenhle post nezní přehnaně pateticky, ale tak i kdyby, narozeniny mám jednou za rok, tak to se snad dá vydržet =)

Tue 8 Nov

2011-11-08T22:56:00.000+01:00

Zazděné úterý. Myslim, že mi tenhle ztracenej den bude někdy v tejdnu chybět. Ale nedalo se nic dělat. Sledovala jsem na sobě příznaky velmi zlé kocoviny. Nevolnost, únava, bolehlav a hlavně se mi celej den tak točila hlava, že i dojít do kuchyně bylo docela o život. Má to ovšem jeden háček. Včera jsem vůbec nic nepila.

Mon 8 Nov

2011-11-08T09:45:00.001+01:00

Dnes jsem obsluhovala Pierre Richarda. Tak teď ještě tu anglickou královnu a konečně můžu napsat knihu. Jo, počkat...to už vlastně někdo...
Pierre je nejenom Velký Blondýn, ale také známý, úspěšný vinař. Z jeho vín mám pocit, že napít se jich, je jako spolknout hrst písku, ale předpokládám, že problém bude na mé straně.

A fotka je opět z Barcelony, teď se budete muset do Vánoc dívat na fotky z Barcelony, protože ani v Madridu, ani v Segovii jsem nefotila a teď už jsem zpět v Praze.

Sun 6 Nov

2011-11-06T22:35:00.000+01:00

Právě jsem si nad učebnicí matematiky pro střední školy uvědomila, že ... jsem strašně zakrněla. Jasně, mám spoustu zážitků a stále o čem psát a mluvit, ale vlivem podpory kreativity a emoční stránky osobnosti jaksi vymizela jedna z důležitých funkcí mozku. Drtit se.

Fyzicky cejtim, jak mi při odvozování vzorečku z příkladu vržou a skřípou kolečka, neurony se stahují v křečích a ve vzdálených částech mozku právě zavanul svěží vítr do zatuchlých světnic plných pavučin, ale výsledek z toho žádnej.

Nejsem schopná přemluvit vlastní hlavu, aby pro mě pracovala. Proč? Vždyť jsem jí dala tolik volnosti, tolik podnětů k rozvoji, tak proč, sakra, když po ní něco chci, tak mě takhle vypeče?

Pěkně mě tohle zjištění naštvalo.

Zjištění, že je ze mě prostě idiot.

Chovat se jak "Čech na letišti"

2011-11-06T13:31:00.000+01:00

Na létání není vůbec nic zábavnýho, kromě turbulencí tedy. Vlastně je to dost pruda. Je mi líto těch, kteří to musí absolvovat víckrát než jednou za měsíc. Můj sen je, že jednou skrz celou Evropu povedou koridory pro rychlovlaky, člověk přijde, sedne a pojede.
Už nikdy mu nikdo nebude odebírat zavazadla a posílat je do rukou neurvalé letištní verbeže, která je možná naloží do správného letadla. A nebo taky ne. Žádný zkoumání tašek, vylejvání pití a vyhazování svačiny, svlíkání, sundavání bot, osahávání od strážce u kontroly, dlouhý pohledy z celníkovo očí do mých očí a hlavně, co mě drtí úplně nejvíc, žádný ne-ko-neč-ný čekání.

Ale včera na letišti, to jsem po dlouhý době zažila čechismus se vším všudy. Nejen že Čecha identifikujete v davu na sto metrů podle špinavejch bot, džínů a goretexový bundy, lze u většiny vysledovat i určité specifické rysy chování. Mají geniální antipřízvuk v každé cizí řeči, kterou náhodou vládnou. Zpruzenej ksicht. Neupravený zevnějšek obecně. Jsou věčně nespokojení a třikrát otočí každé euro. A tak bych mohla pokračovat, ale taková kritika už začíná být trochu ohraná.

Za všechno radši pár příkladů z praxe:

Sedla jsem si do restaurace, abych si dvojkou červenýho to nekončící čekání ukrátila a pozorovala jsem rodinku. Klasický šedo-džínový stejnokroj, matka měla mastné vlasy a neuvěřitelně protivný výraz v tváři a okřikovala své dvě děti nahlas a důrazně co deset vteřin. Otec přebaloval zavazadla. Češi, jak jinak. (Ano, chápu že cestovat s rodinou je organizačně náročné, ale zjevně to ze všech nejhůř zvládají... Češi) Chvilku se rozhlíželi, poté "elegantně" zapluli do restaurace, usadili se, vytáhli batohy, z nich chleby a paštiky, a začali si tam připravovat a konzumovat vlastní sváču. Jo, v restauraci.

Ve frontě na odbavení přede mnou stáli dva mladí, výrazně obézní muži v teplákách s ušmudlanými a odrbanými zavazadly. Říkala jsem si, že jsou to buď skalní fanoušci Malaga Club de Fútbol, anebo.... jo, byli to Češi. Ovšem groteska nastala ve chvíli, kdy si nenechali svá zavazadla odbavit, a snažili se tvrdit, že ty dvě obrovský, špinavý tašky jsou palubní zavazadla. Letištní zaměstnanci jim řekli, že tedy pokud se tyhle tašky vejdou do připravené kovové klece, můžou si je na palubu vzít s sebou, u toho ne sebe významně pomrkávali a zadržovali smích. Takže mladí muži neváhali a jali se tašky vši silou rvát do klece, šlapali na ně, skákali po nich, ale nakonec je tam dostali. Problém nastal ve chvíli, kdy je měli vyndat ven. Nešlo to. Vůbec. Ať dělali, co dělali, málem odtáhli celej železnej stojan, tašky se nehly. Tohle se ale pořád stává docela běžně. Radši předvést divadlo, než si připlatit za kufr. Pointa tkví v tom, že těmto mladíkům, jakmile se sehnuli a začali páčit tašky z klece, vylezla z tepláků celá prdel. Oběma. Celá. Nekecám. A celá fronta pět minut pozorovala jejich chlupatý, obézní, nahý zadky. Krajně nepříjemná situace, to vám povím.

V tuhle chvíli už jsem byla víc než zralá na cigáro, šla jsem před terminál si zapálit a během minuty u mě byl nějakej otrapa, jestli nevím kolik je hodin. Následovala otázka odkud jsem a snaze o konverzaci nezabránil ani můj krajně útrpný výraz. "Hurá, Češka! Češky jsou krásný, ja ja, moc krásný, yes and pracuju-trabajo- na Tenerife. My tam dostáváme moc a moc euro. Já tam fly maňána. A ty nechceš fly taky se mnou? Je tam hodně Češek jako my, oni tam přijedou a za pár týdnů...married...verstehst du? A potom ony tam stay. Tenerife is lepší než Česko, to je byznys. Český holky, hezký holky, to ví všichni"

Byla to ostuda. Cejtila jsem se trapně za ně za všechny. I když, myslím, zbytečně, ostatní takové chování přecházejí rozpačitým úsměvem, či dělají, že nic nevidí. Prostě vidí zase další Výchoďáky na vejletě. Vím, že těch slušných a milých Čechů jsem si jenom prostě nevšimla a netvrdím, že všichni Češi jsou (jsme) takoví křupani, ale byla bych moc ráda, kdyby se mi dostalo jasného ujištění, že nejsme. Protože když je někde rozruch a špinavý džíny, jsou tam i Češi.
Myslim, že si budu dávat dlouho velkej pozor, abych se nechovala jako Čech na letišti.

Sat 5 Nov

2011-11-05T10:56:00.000+01:00

Fri 4 Nov

2011-11-04T17:08:00.000+01:00

Právě jsem se vrátila ze Segovie. Byl to fakt zvláštní zážitek.
Ačkoliv jsem pryč už půl roku, když jsem vystoupila z rychlovlaku, měla jsem pocit, že jsem nikdy neodjela, že jsem měla jen fakt dlouhej, živej sen.
Na horách už ležel sníh a ledovej vítr mě ujistil, že jsem skutečně na místě. Překrásná červeno-hnědá Segovie. Nechápu, jak mě to klidné, rozkošné městečko mohlo tak nehorázně štvát. Dřív jsem říkala, že na Segovii je nejlepší Madrid. Teď jsem si užívala každý krok v jejich úzkých, historických uličkách, akvadukt mi opět přišel nejromantičtější stavbou na světě a nad tím, že tam není kromě okukování památek, co dělat, a že se tam není kde najsít, není-li člověk právě příznivcem kastilské kuchyně, jsem se jen smála a krčila jsem rameny.
Stejní lidé, stejné bary, stejná večeře, jeden flashback za druhým, úsměv se na tvář vloudil sám.

Segovie, chtělo to odstup pár měsíců, ale zjistila jsem, že tě zbožňuju.

Samsara

2011-11-03T09:16:00.000+01:00

Takhle si představuji kulturní zážitek. Když se mi chce smát i plakat, údivem vykřikovat a tleskat ve stoje, když z divadla odcházím emočně vyčerpaná, ale šťastná a plná energie.

Madridský baletní soubor Victora Ullate.

"Samsara is an abstraction of the senses which allows, through a combination of body movement and music, take the viewers to those places from which the diverse repertoire of ethnic music that make this ballet: Egypt, Iran, India, Nepal, China, Japan"

Thu 3 Nov

2011-11-03T08:43:00.001+01:00

Ležim v posteli, v Madridu, venku je nejhnusnější možné počasí a za chvilku se musím odebrat do města, abych stihla vlak. Nicméně na dobré náladě mi to neubírá, protože vlak mě odveze na hory a vypadá to na pěknou pohodičku. Pokud teda nezačne například sněžit.
Upravuju fotky z Barcelony a tváří se to prozatím moc povedeně, brzy je sem snad nahraju.
Do Prahy se vracím v sobotu v noci a plně si uvědomuji, že se blíží další zkouškový, takže bych se měla začít učit. Pro začátek alespoň zjistím, jak se na kalkulačce nacvaká xtá mocnina. A pak taky sníh, Vánoce, Krkonoše...chápete, že už je zas listopad? Asi jsem prošla nějakou časovou smyčkou, nebo jinak tomu nerozumím. Ale abych si mohla stěžovat, že nestíhám, musela bych nejprve vylézt z postele a začít něco dělat. Takže já jsem ok =)

Wed 2 Nov

2011-11-02T09:02:00.000+01:00

Caixaforum, Barcelona, nějaká surrealistická terasa. Byla tam důkladně zvlněná podlaha, člověk když po ní šel, připadal si opile. Nebo surreálně.

Tue 1 Nov

2011-11-02T08:49:00.003+01:00

Takže Barcelona. Předchozí fotky jsou z hotelu a tato z La Rambla.

Mon 31 Oct

2011-10-31T22:01:00.003+01:00

Sun 30 Oct

2011-10-31T22:00:00.003+01:00

Sat 29 Oct

2011-10-31T21:59:00.003+01:00

Fri 28 Oct

2011-10-31T21:58:00.001+01:00

Thu 27 Oct

2011-10-31T21:56:00.002+01:00

Nástrahy v životě moderní ženy

2011-10-26T22:20:00.001+02:00

Jelikož nemám žádnou kvalitní, patentovanou, anatomickou a ortopedickou matraci, nejspíš do pár let zhynu bídnou smrtí zkroucená jak paragraf, s lordózou, kyfózou a skoliózou. On takovej spánek sám o sobě je zřejmě dost frustrující činnost, a proto jsem se rozhodla, pořídit si "přirozeně svěží matraci s bambusovými vlákny", která má "luxusní potah se sójovými a bylinnými výtažky, které probudí mé smysly".

Dám-li si ráno kávu, kromě rakoviny si pořizuji i "zvýšení LDL cholesterolu, systolického a diastolického tlaku a nepříznivě působím na své krevní tuky". Ba co víc, a co mě jako každou správnou ženu nesmírně irituje, zhorší se mi celulitida! Ta je "postrachem většiny žen ve vyspělých zemích...způsobuje pocity nespokojenosti s vlastním tělem a je příčinnou stresu, který může mít na ženskou psychiku nedozírné následky". Potom mi také pravděpodobně zežloutnou zuby. A jak každý ví, "zářivě bílý úsměv je synonymem zdraví, krásy a úspěchu".

Osobně nejhorší stavy zažívám, mám-li opustit byt a vyjít ven. To je skoro o život.
Sluneční svit má devastující účinky na mou pleť. Slunce způsobuje vrásky, vysušuje pokožku a je příčinnou nepěkných pigmentových skvrn. A to ještě není všechno! Ničí navíc i vlasy, ty jsou potom třepivé, lámavé a ztrácí svůj přirozený lesk.
Jedenáct z deseti dermatologů rovněž doporučuje vyhýbat se ostrému větru. Ten vysušuje všechno, na co foukne. Mráz způsobuje bolestivé praskání kůže a to pozor, dokonce i na rukou.
Cestou do práce doufám, že mě neatakuje nebezpečný, nakažený, bodavý hmyz a důsledně se vyhýbám všem nevybetonovaným plochám, protože ty jsou místem nájezdů krvelačných klíšťat. Ačkoliv jsem samozřejmě očkovaná, nedám jim, hmyzákům, šanci.

Poté co se v kanclu usadím na vhodně anatomicky tvarovanou židli, snažím se nemyslet na různé nepříjemné pachy, zarůstající chloupky a svědivé výtoky, které mé tělo okamžitě začalo produkovat. Nepřipouštím si vlivem nevhodné obuvi bortící se klenbu, klesající imunitu a nedostatek aktivních bifidusů v mém trávícím traktu. Potlačuji chuť loknout si decku Sava, když pomyslím na všechy bakterie na klikách a záchodových prkýnkách a hejna virů volně plachtících vzduchem.

Večer před spaním, abych se ochránila před neplánovaným těhotenstvím, neopomenu polknout pilulku hormonální antikoncepce, která nejenom, že mě za pár let učiní zcela neplodnou, má také příznivý vliv na mou pleť a na mou váhu. Provedu samovyšetření prsu, oholím i neoholitelné, abych se svému muži líbila, a jdu konečně zpátky do své naprosto nevhodné postele.

Být ženou je TAK náročné. Obzvlášť v době menstruace se cítím být velmi, velmi zranitelná, navíc furt to rozhodování, které vložky budou jemnější k mé pokožce, to by jeden zešílel. Ale ani muži nejsou ušetřeni nástrah civilizace. Jednoho dne jim totiž začnou padat vlasy. A o chvíli později se dostaví poruchy erekce. To už je jen malinký krůček k problémům se zvětšenou prostatou. Naštěstí moderní medicína a kosmetika si i s tímto ví rady, nejprve je potřeba probrat tyto problémy veřejně na bilboardech a stránkách každých seriózních novin, aby si muži uvědomili, že v tom nejsou sami a následně se v klidu mohli začít dopovat podpůrnými přípravky a natírat se speciální kosmetikou FOR MEN, která jim navrátí zdraví a ztracené sebevědomí.

Přímo bytostně se mě dotýká problematika lámavých nehtů a nedostatku asertivity s tím spojené. Bojím se, že moje "ne" si mohou moji nadřízení vykládat jinak. Bojím se mateřství, protože si myslím, že bych své ratolesti nedokázala ochránit před opruzeninami, šikanou a povětrnostními vlivy. A co teprve samotný porod.
Abych vůbec dokázala žít v dnešním světě, pravidelně každý týden chodím cvičit s holkama powerjógu.

Ale čemu se prostě ne a neubráním, je počínající panika ze setkání s volnými radikály!

Mon 24 Oct

2011-10-24T13:32:00.002+02:00

Vernéřov/Wernersreuth
foceno sto let starým telefonem

Sun 23 Oct

2011-10-24T10:22:00.000+02:00

Venku je už tma, skrz okna nefouká, topení topí,v Praze za pár hodin, earl grey v termosce, řízky v alobalu,Adriana ve vlaku. Vše v pořádku.

Ve čtvrtek uvidím moře!

Víkend se povedl, všechno jde teď tak pěkně, že to anipopsat nejde… že to ani nezkouším. Obrázek světa se mi skládá z krátkejchzáběrů umně sestříhanejch do působivého celku. Klid má smysl. Do rovnováhynezasahuju, radši ji pozoruju, potichu našlapuju nebo s mocným funěnímprobíhám kolem.

Brzy napadne sníh. Holky melou strašný kraviny. Občaskolem mihne světýlko lamp z perónu venkovskýho nádraží. Karel navrhuje, abychomsi zahráli pexeso mladého chemika, odpovídám, že to nemá smysl, že bych byladost v nevýhodě. Už jste někdy viděli pexeso mladého chemika? Ve dvojicije vždy název sloučeniny a její vzorec. A já jsem na chemii vůbec nedávalapozor, radši jsem pod stolem louskala Sto roků samoty.

Musím zajít do knihovny.

Končím, jdu si číst a vy se mějte taky dobře.

Mon 17 Oct

2011-10-17T20:51:00.000+02:00

Takhle to vypadá, když kluci od počítačů vyrazej do lesa. To jde, ne?

Pumpkins, Prague, paráda

2011-10-16T17:40:00.000+02:00

Podzim má styl když se povede.
Nedělní odpoledne v trojské botanické zahradě, chytání posledních teplých slunečních paprsků, procházka mezi dýněmi, které jakoby ze sci-fi vypadly, výhled na celé město, vinice...

Run, baby, run

2011-10-16T00:16:00.000+02:00

S takovýmhle výhledem se rozbíhám....

Sbíhám z kopce do Tróji....

Míjím takovouhle krásu...

Rezidence v Tróji...

Brazilskou ambasádu....

Přebíhám řeku, sleduji západ slunce nad Suchdolem

Vyhýbám se koním na cestě...

Vybíhám skrze Stromoffku k letohrádku...a zase zpátky...

Fri 14 Oct

2011-10-14T19:13:00.000+02:00

Páteční prokrastinace. Ba ne.
Naučila jsem se s cikáňatama vyrobit parádní větrník.
Vybrala jsem si hostel u moře, kde strávím pár pěkných podzimních dní.
A večer pobývám s téměř ztraceným kamarádem v Krásnejch ztrátách.

Thu 13 Oct

2011-10-13T23:32:00.003+02:00

Vítězné snímky z festivalu Animadrid z let 2000-2009 promítané dnes v Cervantesu. Nebyla to jenom depka a intelektuální orgie, místy to byl samej vtípek a prasárničky, ale toho je všude kolem dost. Kdo dokouká tohle video, ať se pak chvíli soustředí na svý pocity.

HEZURBELTZAK
autor Izibene Oñederra (Baskicko)

Wed 12 Oct

2011-10-12T20:11:00.001+02:00

Přes neustálé opakování mantry "nic nechci, nic nepotřebuji, nic si nekoupím" mě stejně něco občas chytne za srdce. Ne že bych si ty boty nakonec koupila, to neudělám, ale myslím, že o nich budu pár nocí snít. Jak se společně každý podzim následujících deset let procházíme parkem a je nám krásně.
Mimochodem brzy budu mít narozeniny a potom jsou Vánoce, tak kdybys, milý Ježíšku, nevěděl...tak bych prosila nový vchodový dveře a učebnici ekonomie. Ach jo.

Odkaz ZDE

Tue 11 Oct

2011-10-11T19:14:00.000+02:00

Obrázek půjčenej od Růžový pandy

patnáctý první školní den

2011-10-10T22:11:00.001+02:00

První školní den. Pokolikáté už? Radši nevědět.
Tentokrát se už fakt nekonalo žádné napjaté očekávání, žádné krasopisné nadepisování sešitů, žádné pokusy nepodělat hned první dojem. Prostě tlustej svetr, laptop, startky a hurá na autobus.

Mezinárodní obchod.
Profesoru táhne na osmdesát. Možná na devadesát. Klimatizace taky strašně táhne, ještěže mám ten svetr.
Používá takovou tu věc, jak na folii svítí lampa a ono se to promítá na stěnu. Člověk by to hledal v muzeu, kdyby věděl, jak se to jmenuje. Myslim na Blanku, jak ve škole nafasovala Macbook.
Statistika z roku 1996. Chápu, že když je člověku tolik, přijde mu rok 1996 víceméně aktuální. Ale mně tou dobou bylo sedm.

Podniková ekonomika. Jaké překvapení. Tabulky a kalkulačky s sebou. Stále mi to připadá jako pěkně vyvedenej kanadskej fór, že JÁ...radši nic. Profesor je vrstevníkem přednášejícího z minulé hodiny. A bývalým kolegou z VŠE. VŠE je nám od prváku předkládána jako Harvard hadr. Proto k nám patrně míří všichni učitelé vyřazení z VŠE.

Podniková ekonomika- cvičení. Hlavně nemáme používat ty Ajfouny.

Hotelový marketing- cvičení. On takovej marketing je vlastně docela zábava, když ho někdo pěkně přednáší, určitě je v rámci předmětu možno zadat studentům pěknej projekt, možná dokonce jako skupinovou práci. Teoreticky. Prakticky jsem to nikdy nezažila. Jediná možnost jak složit zkoušku z Úvodu do marketingu byla naučit se přesně zpaměti odcitovat učebnici, jejímž autorem byla přednášející.
Svitla mi naděje, učitelka pustila počítač. A pak nám četla z krásné,žluté powerpointové prezentace.
Čtením z hotové powerpointové prezentace jsem už udělala zkoušku z designu. Ještěže ten jedinej program na světě máme.

Je to krása, být zpět. Těším se již, jak až letos dostuduji, bude ze mě odborník přes gastronomii.

Sat 8 Oct

2011-10-08T19:59:00.001+02:00

Začněme pravidelným úvodem o aktuálním stavu počasí.
V Aši je přesně takový počasí , jaký si představím, že je v Aši, když se řekne "Aš".

Pokračujme přes vysvětlení situace neznalým.
Je pět stupňů a imrvére chčije.

Nyní nastíníme vlastní názor na dané téma.
Člověk musí pracovat s tím, co má k dispozici. Tak se na tom snažím najít něco pozitivního. Mlha, ponuro a sychravo je svým způsobem romantické. Především, když jej člověk sleduje z okna. Jednomu není vedro při běhání. A miluju ten půlvteřinový pocit, když ucítím vůni páleného dřeva a tlejícího listí. Navíc se blíží sezóna svařáků.

V závěru odhalíme pointu, vyvodíme poučení, nebo se alespoň o nějaký závěr pokusíme.
Podzim není tak špatnej.

A nyní zkusíme přestat dělat kraviny.
Ok, zítra se vracím do Prahy. Dnes ráno jsem se fakt strašně lekla, když jsem si vzpomněla, že navzdory tomu, že jsem letos ve škole byla dva týdny, stále ještě studuju a měla bych pro to něco dělat.
Taky jsem se děsně rozčílila, když jsem musela večer za tmy a za deště do Chebu po silnici, která vede lesem, jet skoro kilo, protože nějakej kretén se bavil tim, že mi najížděl do kufru, blikal na mě a troubil, jakože zdržuju provoz. A ještě k tomu nebyl jen jeden. Lidi, kam spěcháte? Na LDNku?
A radost mi udělalo zkompletování letenek na můj podzimní výlet do Barcelony a do Madridu.
Všechno tak pěkně plyne poslední dobou, doufám, že nejenom mně.

A strašně se mi líbí fotky TOHOTO pána a TÉTO slečny. Asi zas opráším foťák.

Thu 6 Oct

2011-10-06T20:45:00.001+02:00

Někdy jsem ze sebe fakt unavená. Někdy sama sebe fakt děsně otravuju a nudim, přijdu si jak úplně nejnudnější člověk na světě. Každá myšlenka mě zprudí, vykonat jakejkoliv pohyb je k naštvání. Asi bych si zasloužila bejt někým lepším. Jenže nejsem. Tak se holt musim naučit žít s tim, co mám k dispozici. O lidech kolem sebe si aspoň můžete myslet, že jsou nudný a trapný, ale říkat to sama sobě? Je to trochu otrava. Aspoň dneska.

Tue 4 Oct

2011-10-04T13:53:00.003+02:00

Murakami říká, že za vážně branej běh lze považovat alespoň 250km naběhaných za měsíc. Těším se na dobu, kdy budu moct říct, že jsem vážnej běžec. Ale to mám před sebou ještě pořádnou štreku.

Dnes jsem byla běhat kolem weissenstadtského jezera-přehrady. Hned ráno jsem vyběhla, kolem jezera se válela mlha, nikde nikdo, poslouchala jsem rytmus svého dechu, vítr v korunách stromů a šplouchání vody, nohy mě nesly samy, koutkem oka jsem viděla rytmicky kmitající modré tkaničky pode mnou.
Po prvním kole jsem přestala přemýšlet nad blbostma, po druhém kole jsem přestala přemýšlet, třetí okruh mě dostal do míst, která jsou důvodem proč běhám.

Záviděla jsem kachnám, které se pohupovaly na hladině. Kolem dvanáctého kilometru jsem seběhla ke břehu, shodila jsem ze sebe propocené oblečení a skočila za nima. Zalapala jsem po dechu, tělem mi projela ostrá bolest. Už je říjen, patrně poslední letošní koupání v přírodě.

Potom jsem ležela na břehu. Posečená tráva voněla a šimrala mě na kůži, nebe se zdálo neuvěřitelně vysoko a když jsem zavřela oči, věřila jsem, že jsem se dostala do ráje.
Po chvíli se do mě pustil chlad, posbírala jsem své věci, boty vzala do ruky a bosa jsem došla po chodníku k autu, kapalo mi z vlasů, mokré prádlo mi prosáklo skrz triko a lidé, kteří procházeli kolem se dávali do smíchu, když mě viděli. Taky jsem se na ně smála.

Zdroj obrázku

Dělnická

2011-10-03T21:13:00.000+02:00

Než přejdu k samotné náplni práce, měla bych vysvětlit, jak se mi topřihodilo, že jsem se stala na pár týdnů dělnicí v Západním Německu.

To si takhle jednou přijedu po půlroce domů k rodičům jako hloupý Honza ze světa, nachystaná, jak si užiji veškeré služby, které poskytujeMama hotel, a hned mezi dveřmi dostanu nabídku, jež se neodmítá.

“Nechceš primabrigádu?“ Vzhledem k prodělané osobnífinanční krizi, jsem si snadno dala dvě a dvě dohromady a bylo jasné, že lepšípráce, která smrdí za eura, než ta, která jen smrdí. Navíc každá zkušenost sepočítá.

Vyfasovala jsem ocelové boty, dva nože, tři imbusy, metr,metr náplasti, liháč a ještě pár prima vychytávek podobného ražení. Do tý doby jsemsi myslela, že práce v továrně znamená stát u pásu a něco kontrolovat.Když jsem viděla, kam jsem se to dostala, trochu se mi zarazilo…vyvíteco.

Vysoké věže, ohlušující rambajz, všude palety, řev, obrovskéstroje, sirény, blikající červená světla, skupiny zdánlivě chaoticky pobíhajících chlapů, bezzubé chřtány obrovských ocelových oblud dožadující se další dávky paliva, ropnej smrad…panejo. Vypadalo to tam jak vestrojovně hvězdné lodi Enterprise. Uvítala mě skupina statných mužů s širokýmúsměvem na tváři „hele, ženská“, převzal mě mistr a údernou němčinou se mi jal vysvětlovat,kde, co a jak funguje. Podotýkám, že němčinu jsem dva roky neslyšela.Překvapilo mě, že docela rozumím.

Rozuměla jsem asi tohle:

- - Nikdy netrkej prsty nikam, kde se něco točí.

- - Pozor, tady jezdí ještěrky.

- - Když to tady začne vonět, nedejchej moc zhluboka,taví se jedovatej materiál.

- - Dej si bacha, ať se ti nesvalí role na nohu. Taocelová špička v tvejch botách by ti uřízla prsty.

- - Když se ti něco stane, musíš hrozně křičet,jinak tě tady nikdo neuslyší.

Zanedlouho jsem potkala první ženu. „Jak se jmenuješ?“ „Adriana“ „VyČeši máte pěkně uhozený jména. Já jsem Ayla“

A tahle Ayla z Turecka se brzy stala mým průvodcem na cestě poznání práce v chemickém průmyslu, ačkoliv znechucena faktem, že zrovna po dovolený se musí starat o „nejpitomějšíholku na světě“, jediná si vůbec našla čas mi vysvětlit, kdo jsem a co tudělám.

První den se mi jen asi pětkrát chtělo brečet (že manikúra šla do hajzlu během první hodiny nebyl ten důvod), například když přesněproti všem pokynům jsem musela vlézt přímo do stroje, který zůstal puštěný, astrčit ruce přesně tam, kam jsem je hlavně strkat neměla. Potom třeba, kdyžjsem musela vyměnit nože, aniž bych věděla, kde se ve stroji nože nacházej akterý nástroj mám použít, abych se k nim dostala. Dále pak, když jsem aniv poklusu nestíhala výrobky nakládat na palety popisovat a odvážet tak,aby je ještě někdo někdy dohledal. Když přede mnou na stole stál stoh dokumentaceod zakázky, celý v němčině a já jej měla zpracovat a archivovat. Když…

Co si budem povídat, šla jsem domů zpocená jak myš, úplněšpinavá, ruce pořezaný, záda ztuhlý a se slzama nakrajíčku. Pánové, když měviděli, smíchy se mohli potrhat.

Ale i tenhle příběh má happyend (a to nepočítám ten, že užjsem tam skončila). Po pár týdnech jsem už zvládla vyrobit dvě a půl tunypytlíků na biopreclíky za osm hodin a ještě mezi tím pokřikovat na Turkyni, že muži jsou prasata. HA! Byla jsem na sebe doopravdy pyšná. . A taky umímpoužívat všechno nářadí, na které si vzpomenu a polovinu umím pojmenovatněmecky. Umím obstojně manévrovat s vysokozdvižným vozíkem. Měnit půltunovérole a natahovat je do konstrukcí patnáctimetrových strojů. Naložit kamion. Nechat na sebe ječet typa, kterej celý dny prosedí v kanceláři, ale nejlíp ze všech ví, jakou teplotu potřebuju ke sváření PP folie. Takyvydržím osm hodit v poklusu, aniž by se jedinkrát šla vyčůrat.

Prostěvšechno, co člověk v běžném životě využije.

Vždyť říkám, každá zkušenost se počítá.

Sun 2 Oct

2011-10-02T21:39:00.002+02:00

2. říjen? To je vtip, ne? Je to klišé, říkat, že to letí, ale letí to jak kráva, co?

Byla jsem na chalupě a večer na pivu v hospodě ve vesnici za lesem, zpět jsem se vracela zase přes les a přes pole, ale za úplný tmy. Když říkám úplný, myslím úplný, tma jak smrt, nemít baterku chodim tam doteď, že jsem byla pěkně strachy podělaná, to je jasný. Nebe nízko, mít hrábě, můžu z něj hvězdy shrabávat a ticho bylo tak strašně nahlas, že jsem neslyšela ni svý myšlenky.

Ale mám radost, že se tam opravuje hrad, o kterém jsem si myslela, že je s ním amen a myslel si to tak i můj otec, když byl malej, mysleli si to všichni, ale kdepak, hrad už má střechu a nová okna a vesnice za lesem tak dostala pěknejch pár bodů k dobru. I vesnice před lesem vypadá k světu, z místa, kam se nejprve chodit nesmělo a pak zas nebyl důvod navštěvovat jej, stává se malebná vesnička a ukřivděná, tísnivá atmosféra let minulých jako by se vytrácela.

Na rybníku bydlej bobři, nebo nějaká jiná havěť, co si staví hráze a okousává stromy, maliny ještě rostou a o houby by jeden div nezakop.

Přijela jsem tam vyčerpaná, ale studený nohy ve spacáku, oheň v krbu, bramborová polívka a mytí pod pumpou jsou lepší než celý plato Neurolu najednou.

Takže milej říjne, i s tebou se nějak popasuju, cejtim se na to.

Wed 28 Sat

2011-09-28T10:02:00.000+02:00

Začala jsem se připravovat na Běh podél Halštrova. Teda chtěla jsem se začít připravovat. Včera jsem poprvé vyběhla celej dolnopaseckej kopec (pro neznalé "naprostopříšernejadlouhejkrpál"). Sice jsem u toho málem umřela, ale to nevadí, to se poddá. Tak jsem se pak nosila jak hovno na lopatě, že jsem za hodinu uběhla deset kilometrů i s tím kopcem.
A poté jsem si trasu změřila. 8200m. Podpásovka. A to jsem se ten den chtěla ještě zvážit, ale sorry, na to už jsem teda neměla.
Navíc mi pak celé odpoledne v práci bylo tak zle, že jsem uvažovala o sebevraždě skokem pod rozjetou ještěrku.
Tak já nevim, jak to bude s tou přípravou. A jsem si nasadila laťku příliš vysoko: "Chci stihnout doběhnout tak, aby na mě v cíli zbyl aspoň čaj a neujel mi autobus."
Ale v pátek seknu s prací a obuju se do toho. Fakt =)

Sun 25 Sep

2011-09-26T11:50:00.000+02:00

Víkendová Praha to byl Blešák na Míráku, La Calle Mexicana, Prague Fashion Weekend a na závěr La piel que habito- Kůže, kterou nosím (to ale opravdu musíte vidět!).
A jízda vlakem zpět do Sudet líbezných na indický způsob.
Uf, jdu si odpočinout do práce.

Den 11

2011-09-24T11:13:00.000+02:00

Po noci strávené ve stanu v campu s dětskýmtáborem jsme velmi časně z rána vyrazili na krátkou etapu. Krátká etapa sezrovna dost hodila, protože jsme po včerejším nekonečném pochodu, cestě lodí ahladovění nebyli úplně fresh and happy. K. tahaly achillovky a já nemohladošlapovat na paty, tudíž jsme se sotva vlekli za nápěvu písně „jááá buduchodit po špičkááách, protože už to jinak néééjde“.

Jsme v Cantabrii, krajina se změnila, kolem začalobýt poznat, že jsme ve Španělsku. Příroda v Baskicku byla nádherná,nespoutaná, ale terén byl náročný, často téměř neschůdný, počasí nám dávalopořádně zabrat, Baskové jsou hrdí a uzavřenější než Španělé a je tam draho,oproti tomu Cantabria je prázdninovou destinací celého Španělska, kolem vládnepohoda, příroda je příjemná, cesty nás vedou samy a všude člověk narazí nanějaký ten bar, pláž, fiestu…kdyby jeden neměl na krku každý den 40 km, dovedlabych si tu představit poklidnou dovolenou. K. pocity z Cantabrie shrnul dověty: „je tu vedro, nuda a moc lidí“….tak to vidíte.

Za úsvitu nás cesta vedla podél zálivu, kde to vonělorybami a solí, nad stříbřitou hladinou se tyčily štíty hor, kolem ostrovů kroužila hejna racků, já jsem si přišla jako někde pořádně daleko od Evropy aza každým křovím jsem čekala nosorožčí rodinku. Tento ranní zážitek mi protivšem očekáváním vlil do žil novou sílu a rozhodla jsem se dojít až doSantanderu. Když jsme po dvaceti kilometrech spatřili na obzoru albergue, kterýměl být cílem naší cesty, chtěla jsem K. oznámit, že pokračuji dál, ať si totam užije, ale K. vypadal, že nepřipouští vůbec žádné diskuze a jestli chciněkam pokračovat, tak teď ale dojdu s ním do albergue, kde vyžebrámenějaké jídlo.

Dobrá tedy.

Albergue byl rozlehlá usedlost v kopcích (po zážitcíchv Baskicku už nemůžu nadále psát „v horách“, protože takové hory už cestounepotkáme), kdy nás hned u dveří přivítal sám hospitalero, nabídl nám limonádu,sušenky, objal nás a poděkoval, že jsme přišli. Tak takový zacházení si nechámlíbit. Že by mě dnes čekal odpočinkovej den?

Ani dál jsme nevycházeli z němého úžasu. Kolem domuse rozprostíraly krásné zahrady a další a další malé domky určené pro poutníky.Nádherná jídelna, kuchyň, kde nám dobrovolníci připraví oběd, večeři a snídani,knihovna plná fantastických knih, diapozitivů a suvenýrů z cest kolemsvěta, čisté a voňavé koupelny s tekoucí teplou vodou, čistépostele…dostali jsme se snad do ráje?

Zpětně se mi naše zážitky v albergue Güemes špatněpopisují, protože jsme tam zažili možná nejkrásnější chvíle z Camina ačlověku, nepoutníku, se tato zkušenost těžko sděluje, ale zkusím to…

Güemes bych ze svého pohledu přirovnala k ašramu.Hladovým a unaveným se zde dostávala bezplatná péče a útěcha. Nikdo po nás nicnechtěl, a přesto se o nás s úsměvem starali úplně cizí lidé, zážitek, ojakém jsem vždy jen čítávala, a najednou mě něco takového skutečně potkalo.

Celý den odpočíváme na zahradě, K žonglujes fíky, já píšu a zašívám si puchýře, povídáme si s každým novýmpříchozím, opalujeme se, modlíme se, nevěříme vlastním očím a pomalu z násopadává provinilej pocit, že jsme dnes ušli jenom dvacet kilometrů.

Při opulentním obědě a večeři nás sedělo u stolů snadsto, desítky národností, šest různých řečí, smích a pokora, zažíváme opravdovéVánoce uprostřed července. Jsme dojatí. Po večeři se odebíráme všichni společně doknihovny, kde se začne hrát na kytary a Španělé, Baskové a Katalánci zpívajísvé lidové písně s takovým prožitkem, že teď už si opravdu nemůžeme pomoca pláčeme (K. ne, abych pak neposlouchala, že z něj dělám bábovku). Jsemdočista mimo, tolik míru a upřímné lásky kolem sebe jsem nikdy nezažila,umocněno fyzickou bolestí a strádáním, které máme za sebou a které nás ještěčeká, všechno to do sebe začalo zapadat. Od Güemes jsem si byla jistá, že doSantiaga dojdu, přestala jsem se bát každého dalšího dne a z poutě jsem sezačala upřímně radovat, Güemes bylo znamení.

Fri 23 Sep

2011-09-23T22:22:00.002+02:00

Dnes jen rychlé dva mobilní úlovky:

Kolem jedné zdi jsem chodila osm let do školy a až dnes jsem si všimla, jakou velkou pravdou je vyzdobena:

A na uklidněnou jsem si koupila Mílu, jež mi při tom prvním podzimním dnu připomněla, že je čas vyndat ze sklepa lopatu a začít přemýšlet nad dárkama. Neuvěřitelně pohotová sušenka:

Thx GOD is Friday.
A zítra zas nějakej poutnickej deník.

Na návštěvě

2011-09-22T18:31:00.001+02:00

Hlavně mě nepráskněte, že jsem sem dala fotky z domku, jehož majitel mě hned mezi dveřmi uvítal větou "foťte si co chcete, ale nedávejte to na žádný fejsbůky".
Tak na Fejsbůk jsem fotky nedala, ale nedá mi to a přecejen zde se s vámi musím podělit.

Do domku v kopci za lesem jsem se shodou náhod konečně podívala a tím si splnila malý sen. Pan majitel domek postavil sám vlastníma rukama, materiál ke stavbě si vozil na kole v batohu na zádech a celé to sfouknul tak za čtvrtinu běžné ceny. Piplá se s domkem do posledního detailu, s každým kolemjdoucím prohodí pár slov, svým entuziasmem a chutí do života demonstruje, že věci se dají dělat...jinak.
O jeho vytříbeném stylu a smyslu pro humor nemluvě.

A za to mu rozhodně patří nejen můj obdiv.

Modlitba za ticho

2011-09-21T22:21:00.000+02:00

Hluk je morem naší doby.

Hluk, jež je provázen spěchem, který už ani jako spěch nevypadá. Dva dny volna, kdyčlověk nemusí vytvářet „hodnoty“ zdá se být odpočinkem, ale jde o to, si HONEModpočinout.

Rychle reagovat, rychle přemejšlet a svižně se rozhodovat,potácet se na hranici produkčních možností a mít úsměv na rtech. Bavit se dál abavit se výš, bavit se překonáváním nepřekonatelného, hledáním intenzivníchzážitků. Mít na to.

Mít jasně vytyčený cíl a cílevědomějej dobývat. Chlubit se tím, bavit se o lásce jako o válce, o sexu a jinýchrutinách. Když nemluvit, tak alespoň umět vyslechnout, pozorně poslouchat, cose kde šustne a mít puštěnou hudbu. Nebo kysnu. Nebo jiné médium.

Seru na to.

Radši se dívám na nebe, na sebe, poslouchám se zavřenýma očima. Poslouchám srdcem.

Nechte mě vyslovit modlitbu za ticho. Za to ticho, ve kterémlze slyšet nejkrásnější zvuky, vyslechnout nejpodstatnější pravdy.

Na tohle ticho myslím, když usínám i když vstávám. Kdyžvařím jídlo, když češu ovoce, když mu hladím kůži. V tomhle tichu mám čas.

Občas sama na ticho zapomenu, ale ono si mě najde třeba nalavičce, kdy se v posledních letních dnech choulím chladem, ale do tvářemi svítí slabé slunce. Nebo když se v obchodě u regálu s bylinkami snažímpodle vůně uhádnout, o kterou se jedná. Ticho se rozhostí kolem mě, když skrzezaprášená okýnka auta sleduju západ slunce nad městem, ticho je, když padnemlha, když si češu vlasy, když čekám…

Začíná to být otázkou života a smrti, prosím vás a apelujina vás, utište se a naslouchejte. Sobě.

Nedělní oběd

2011-09-19T18:36:00.000+02:00

Konec ASIA bistrům, sláva autentické asijské kuchyni.

Kdysi jsem na gymplu přes léto pracovala v jedné takové "ASIA" hrůze, ale asi že jsem byla oblíbená, dostávala jsem pokrmy, které nebyli určeny hostům, ale které si moji zaměstnavatelé vařili pro vlastní potřebu. Ponejprv jsem na dušené vnitřnosti a polévku, která voní po skořici a vymačkává se do ní limeta, hleděla s nedůvěrou, ale nakonec jsme k sobě s vietnamskou kuchyní našly cestu. Čím blíž jsme si byly, tím víc jsem si divila, proč je Čechům v podobných zařízeních stále cpána "křupavé, voňavé kachna s hranolki" či...guláš třeba. A že se konečně prosazuje "opravdová" vietnamská kuchyně mi dělá velkou radost.

Abych se vymáčkla, o víkendu jsem dostala pozvání na oběd přímo do vietnamské rodiny. Strašně jsem se těšila na pořádnou porci autentična...a taky jsem ji dostala.

Zde předkrm: rýžové nudle, krevety, koriandr. Vlevo mrkev, vpravo kedlubna (místo chipsů), omeleta s bylinkami a nahoře pražené arašídy.

Ať jsem se rozhlížela, jak jsem chtěla, slíbené závitky jsem neviděla. Vzápětí jsem byla ujištěna, že pokud chci závitky, musím si je připravit. To jsem trochu nečekala, ale přijala jsem ten "návrh" s nadšením.

Ve Vietnamu když přijde budoucí nevěsta poprvé do domu rodičů svého nastávajícího, musí připravit celé rodině závitky. Podle závitků se totiž údajně pozná, jak je slečna trpělivá, zručná a pracovitá.

Došlo mi, že to nebude asi taková sranda, připravit hromadu závitků.

Vůbec než jsme připravily všechny potřebné suroviny, uběhla tak hodina. Vše čerstvé proprat a očistit a nasekat . Vepřové, kuřecí maso a krevety je potřeba namlít na jemno bez použití mlýnku, protože ten údajně ubírá masu chuť. Takže nožem. Či spíše mačetou. Připravit a nastříhat skleněné nudle. Oloupat kopec cibule, nasekat koriandr, nakrájet houby.

Zleva nahoře jakési "voňavé houby", nakrájené- tedy nastříhané nůžkami na tenké plátky, vepřové maso již "namleté", bambusové výhonky (které si kamarádka pěstuje sama, protože prý ty kupované jsou samá chemie), koriandr a něco, zleva dole "namleté" kuřecí s krevetami, hromada cibule a jarní cibulky, skleněné nudle a pozor- jidášovo ucho, které jsem měla za úkol nasekat "tence jako nitě". Nakonec se mi povedlo spíš "tence jako tkaničky od bot", za což jsem byla pochválena slovy "ty by ses ve Vietnamu nevdala".

Netřepat, promíchat. Přidat tolik vajec, dokud se suroviny nespojí v hmotu. Potkala jsem se v lednici s kachními vejci, ptala jsem se, jak se připravují a dozvěděla jsem se, že je to lék, a uvnitř toho vejce je malinká kachnička (překvapivě, čekala bych krajtu) a ta se jí taky. Vzpomněla jsem si, jak jsem lžičkou měla vyjídat mozek novorozenému selátku a tím si připomněla, že i já mám gastronomické hranice. Živočichy v prenatálním stavu a mláďata ne, sorry.

A nezbývá než umotat výstavní závitek. Balí se do namočeného rýžového papíru a než jsem vychytala techniku, sklidila jsem mnoho "obdivných" pohledů a zaručeně povzbudivých vietnamských slov.

Dále přistoupíme k procesu smažení. Smažíme zcela potopené v oleji asi tak týden.

Když jsou závitky zlaté, vyjmeme je z pánve, odsajeme přebytečný olej a ihned konzumujeme, protože už máme hlad jako medvěd. Dámy totiž prý při přípravě jídla neužírají, je to nevhodné a nevdaly by se. Ještěže se vdávat nechystám.

Fri 16 Sep

2011-09-16T11:05:00.001+02:00

Tento týden mám odpolední a odpolední znamená celej den v hajzlu a těch pár hodin dopoledne se snažím stihnout, co musím, ale většinou teda jen sedím a čumim a přemejšlim nad tim, že nemá cenu nic dělat, protože za chvíli jdu do práce. O radostech práce dělnice v továrně v Západním Německu se tady snad ani rozepisovat nebudu. A když večer přijedu, rovnou si nalejvám nějaký alkoholický nápoj, piju dokud neupadnu, pak se mi ráno nechce vstávat, dopoledne pročumim a jedu do práce a tak se to každý den opakuje.
Jistě teda chápete, že v mém nabitém programu není na nějaký blogování čas.

Každopádně mám před sebou víkend, kdy snad stihnu něco napsat, něco nafotit, jít běhat, potkat 56 lidí, oslavit jedny narozeniny, jít na mši, jsem pozvaná na tradiční vietnamský oběd a taky bych se ještě ráda vyspala a srovnala si v hlavě, že svařování není činnost na které stojí a padá svět. Tím chci říct, že o víkendu se zde třeba objeví nový příspěvek.

Až si odkroutím svých pár průmyslových týdnů, vracím se do Prahy, kde mi začne škola. Někdy během října bych ráda jela k moři, zatím to vypadá na severní Německo a v listopadu směr Madrid, potažmo Santander. Prosinec návštěva v Anglii, leden zkoušky a únor...třeba Portugalsko? To si musím ještě nechat projít hlavou.
Taky mám v plánu to tu trošku vylepšit. Pořídím si svoji doménu, a dá-li bankovní konto, redesignuju to tu a začnu se blogování, psaní a focení věnovat naplno. Protože bych nerada skončila fakt někde v továrně, nebo v kostýmku na recepci...ale to je na delší povídání.
A taky si musim vybrat školu, kde začnu studovat příští rok. Protože ten pražskej pokus o vysokou školu už mi leze na nervy, matiku a ekonomii jsem fakt nikdy studovat nechtěla, letos sesmolím bakalářku a adios, Česko.
Vypadá to takhle sepsaný dohromady jako prima plán, ale věřte, že vůbec nevím, co se mnou vlastně bude, takže rady, tipy a triky přijmám ráda.
See u later, alligator, respektive 2moro.

Fri 9 Sep

2011-09-09T17:13:00.002+02:00

Marie se na to již patrně nemohla dívat, odešla. Na jejím mistě ve výklenku teď sedí tuten pán. A taky vypadá, že toho má dost.

Wed 7 Sep

2011-09-07T15:36:00.002+02:00

Neuberg. Záměrně říkám Neuberg, protože to celou věčnost byl Neuberg a teprve od roku 45 je to taky Podhradí.

Tue 6 Sep

2011-09-07T15:31:00.000+02:00

Trochu jsem Teovi tu lanovku záviděla. Vlastně docela hodně. Jediný, co mě odradilo, abych si to zkusila taky, byla představa, jak bych asi tak přesvědčovala správce, že moje zlomená noha nemá se strženou lanovkou nic společnýho.

Mon 5 Sep

2011-09-05T19:46:00.002+02:00

Tak nám začal podzim.
A v mojí hlavě zima.
Děsím se dne, kdy budu muset zavolat Chocholouška na sebe.
To bude dobrý, říkám si. Všechno bude fajn.

Radost mi udělaly Zápisky mladého lékaře od Bulgakova, koupila jsem se je za deset korun v krámu u Klementina, když bylo zrovna takový počasí jako je teď. Pak mi dlouho ležely doma a já byla ve světě. Teď přišel jejich čas a udělaly mi radost znovu.

Jedu na měsíc do města, které se třese a kde klidně může začít v září sněžit. Nějak nevím, co si zabalit. Hlavně teplý ponožky, to je důležitý, mít nohy v teple, a foťák.

Ráda v noci poslouchám radio, když se tam předčítaj knížky a posluchači mají hádat o jaká díla se jedná, a to je celý prokládaný skvělou hudbou. Připadám si mnohem míň sama, je to jako sedět u někoho v obýváků a poslouchat, co mi vypráví.

Sun 4 Sep

2011-09-04T19:44:00.001+02:00

A na konci nezbylo nic
jen děsná chuť říct:
"Ale já chtěla víc."

Sat 3 Sep

2011-09-03T14:01:00.000+02:00

Den 8

2011-09-02T16:13:00.000+02:00

Vyrážíme z Bilbaa a je nám jasné, že takhle velké město bude mít i velké suburbs, ale je to ještě slabá káva proti tomu, co nás čeká např. mezi Gijónem a Avilés…ale to předbíhám.

I když…vlastně jsme snad ani nevyšli ze souvislé zástavby a tak máme trochu pocit, že Portugalete je předměstím Bilbaa. Jsem ráda, že dnešní etapa je z těch "kratších", cítím se trochu opotřebeně.

Albergue vypadá z venku krásně, jedná se patrně o křídlo bývalého kláštera. Uvnitř klasika- desítky paland ve velké chodbě, jedna sprcha pro všechny, pouze studená voda, namísto kuchyně jedna mikrovlnka, ale nevadí, dnes je to tu pro nás „doma“.

Portugalete nás okouzlilo svojí starosvětskou atmosférou. Mírný opar ve vzduchu ztlumil barvy moře a domů, chlad a málo lidí v ulicích, zdobné domy z předválečné éry stojící nad promenádou, která vede podél zálivu, nedaleko vidíme přístav a posloucháme křik racků.

Už jsem říkala, že miluju racky? Líbí se mi jejich barva a stavba těla, líbí se mi, jak plachtí nad mořem a vyhlíží rybářské lodě a úplně nejvíc mi imponuje jejich křik, někdy téměř řev. Jak zakloní hlavu a spustí, ve dne v noci člověk ví, že je poblíž moře, což mě osobně docela uklidňuje.

Břehy zálivu spojuje obrovský, železný most z roku 1893. Přes tento most ale nelze přejít, v jeho konstrukci je zavěšena lanovka, která jezdí z jedné strany na druhou a převáží lidi. Já jsem něco takového viděla poprvé v životě, most se poprávu dostal i do městského znaku a je symbolem Portugalete.

Koupili jsme si laciné víno a posadili jsme se na lavičku a až do tmy jsme tam seděli, všechno jsme to pozorovali, odpočívali a povídali si. A přišlo nám fantastické, že už zítra budeme moci říct, že jsme přešli pěšky celé Baskicko. První malá euforie, malé vítězství na velké cestě.

Thu 1 Sep

2011-09-01T15:39:00.000+02:00

coffee/tea break

2011-08-31T21:54:00.000+02:00

Ještě jednou Český Krumlov

2011-08-31T20:38:00.000+02:00

Protože mám spoustu hezkejch fotek z tohohle pěknýho místa a přišlo by mi škoda je sem nedat.

Wed 31 Aug

2011-08-31T20:19:00.000+02:00

Poslední srpnový den. Poslední den posledního letního měsíce.
Nemám ráda podzim, protože i kdyby byl sebekrásnější stále je jenom přechodem k zimě.

Konec prázdnin. Než mi začne škola, čeká mě ještě měsíc práce v Německu, protože, ač je to mrzuté, jediný, kdo rozdává peníze jen tak za nic, je můj tatínek, u těch ostatních se musí makat. Takže další odjezd.

Kdybych se to letos snažila počítat, došla bych nejspíš k vysokému číslu nocí prospaných v nejrůznějších hotelech ku počtu nocí, které jsem strávila ve vlastní posteli. Už si nemám potřebu ujasňovat, kde je doma.

Citím se v Praze trochu cize, užívám si posledních teplých dnů a západů slunce nad Hradčany, procházím se parky, vozím se tramvají jen tak od někud někam, poslouchám cizí rozhovory a dívám se rozsvícenými okny do cizích bytů, zpívám si a fotím a úplně klidně nechávám dny plynout. Dny, kdy nic nemusím dělat (ačkoliv bych mohla, samozřejmě, ale přece nebudu nic dělat dopředu, když to můžu dělat na poslední chvíli), můžu spát do kolika se mi chce, můžu běhat s iPodem na uších dokud mi nedojdou síly, můžu psát kdykoliv mě něco napadne, nebo jen tak sedět a pozorovat svět.

Cpu se ovocem a zeleninou, které jsou teď všude mraky a hory, plánuju, co budu dělat zítra, za měsíc a za rok a stejně se nakonec vždy rozhodnu dle aktuální nálady. Vzpomínám na všechny ty skvělý věci, který jsem letos zažila, na všechny ty skvělý lidi, který jsem potkala a připadám mi, že jsem o deset let starší než loni. A o sto let štastnější.

Den 7

2011-08-31T00:13:00.001+02:00

Že prší, to už snad nemá ani cenu zmiňovat. To by mě nenapadlo, že pláštěnka, kterou jsem si přibalila na poslední chvíli, se stane středobodem mého vesmíru.

Za necelé tři hodiny jsme sestoupili k Bilbau. Na Bilbao mám jen samé krásné vzpomínky, a když jsem někdy v dubnu slibovala, že se sem brzy vrátím, netušila jsem ani, jak moc brzy to bude.

Takže jsem tu!

Z kraje Bilbaa jsem si v poutnických informacích vyzvedla mapu, podle které jsme měli dojít do albergue. Nabízely se dvě možné varianty, jak Bilbao projít. Střihnout si to přímo rovně středem města, anebo jít podél řeky a vidět všechny největší zajímavosti, které Bilbao nabízí. No, a protože K. zde ještě nikdy nebyl, volba byla jasná. Sice se na to úplně netvářil, protože jak to K. má s lidmi, památkami a velkými městy jsme zjistili již v Madridu, ale neměl na výběr.

Projít milionové Bilbao chvíli trvá a dobrým zvykem Camina je stavět albergue pár kilometrů za městem na kopci, asi aby měl poutník klid na rozjímání, nebo aby se pěkně protáhl na závěr etapy. Takže jsme víceméně celý den procházeli baskickou metropolí, značení nás neopomnělo protáhnout nejluxusnějšíma nákupníma třídama ve městě, takže vlevo Prada, vpravo Dior, mezi tím dva mokří, smrdutí nebožáci s obrovskejma batohama.

Staré město, nové město, výškové budovy a hlavně a především Guggenheim museum. Moje obsese. K. řekl, že je hnusný. Není to pravda, je nádherný, K je hnusnej.

V albergue byla příšerná zima. Sprchy kdesi mimo u nějakejch šaten nabízely jen úplně LEDOVOU vodu. Ale holt někdy není na blbosti čas. Shodila jsem ze sebe oblečení a za hromového řevu jsem se osprchovala, ostatní poutnice se na mě chodily nevěřícně dívat a to ještě byly rády, že mi nerozumí. Potom jsem na sebe navlékla všechno oblečení, které jsem s sebou měla a zalezla jsem do spacáku v dobré víře, že usnu a probudím se zahřátá. Ne, takhle to nefunguje. Probudila jsem za dvacet minut ukňouraná a zkřehlá jak rampouch, když mě K. viděl, uznal, že je čas jít do hospody. Pár deci vína termoregulaci nakopne, pořádnej chleba s tortillou zahřeje líp než norkovej kožich.

K. uznal, že Bilbao je nakonec docela fajn a já šla spát v půl devátý.

Máme za sebou týden na cestě, zpětně vidím, že to byl nejnáročnější týden celého putování. Pohybovali jsme se převážně v horách, počasí nám nepřálo, měli jsme různé bolesti a strach, co přijde dál. Ale na druhou stranu jsme potkali velkou hromadu naprosto perfektních lidí z celé Evropy, užili jsme si s nimi nemálo srandy, každý večer jsme zažívali pocit nesmírné úlevy, že to pro dnešek máme za sebou a říkali jsme si, že nic horšího si přeci už nezasloužíme. Poznali jsme velkej kus Baskicka, několikrát se koupali v oceánu, naučili jsme se nezabývat se blbostma a zvykli si, že život na cestě je trochu jiný kafe, než známe, ale je snadné nechtít už žádné jiné.

Tue 30 Aug

2011-08-30T22:08:00.000+02:00

Z Parukářky